pondělí 8. února 2010

Ze snáře jednoho cvoka

... ležím na špinavém a prázdném nástupišti metra, hrůzou křičím a přes slzy vidím zmenšující se světla odjíždějícího vlaku. Všechno mě bolí, únavou nemohu vstát a mokré vlasy se mi s prachem lepí na tvář a jakási neznámá síla mě táhne ke kolejím. Snažím se z posledních sil udržet, ale ruce mi kloužou po hladké dlažbě, poté mě něco strhává přímo do kolejiště ... a pak celá mokrá a vyděšená sedím na posteli a dívám se do vykulených kočičích očí. Snažím se pomalu dýchat a uklidňuji ty mé milované vyděšence.
No, tak takhle vypadají mé sny a asi bych je mohla posílat Nailu Gaimanovi pro inspiraci :)
V divadle hrajeme hru Borise Viana Hlava Medúzy. Spisovatel (hlavní role) musí trpět aby mohl psát, a tak vyhledává možné manželčiny milence, aby mohl trpět. Ironií osudu je, že mě si ty zdrcující zážitky hledají sami a ještě pak nic nenapíšu, mám pouze zlé sny a chce se mi brečet. Asi bych se už měla naučit, že mě občas někdo nechá stát na prázdném peróně.

1 komentář:

Medvídek řekl(a)...

To jsou teda pěkně drsný sny.