Mám hlad ...

... a domnívám se, že tohle bych dala dohromady i z domácích zásob :)

Láááda, láááda, čokoláááda ...

... tu mááá každáááá bába rááda rááda ...
Nespokojenost je prý hnacím motore všech dobrých i špatných nápadů ... já mám teď jeden nápad, o kterém se dá říci, že je úžasný, ale zároveň podrývá mé úsilí týkající se snížení spotřeby čokolády z jedné čokolády na den na jednu čokoládu za týden.
K mým zimním úchylkám patří rozehřátá čokoláda na topení. Prostě rozbalíte čokoládu, dáte jí tak na topení a pak to celé mazlavé mňám vypapáté lžičkou. Takže vzhledem k zimě která venku je a tomuto článku jsem si říkala, že návštěva muzea čokolády je prostě báječný nápad.

Tažení na Vídeň

Můj nesmělý návrh na cestu za Van Goghem se proměnil ve skutečnost a s lítostí musím podotknout, že tento nápad mělo mnoho jiných Čechů.

Albertina v obležení

Albertina byla v obležení a Rakušanům se jen stěží dařilo držet si pozice. Pokud jde o naši desetičlennou skupinu, ve snaze odradit od cesty pár lidí už v Praze, jsme postupně vyhodili lidi ze tří kupé. Vypadalo to asi takto:
"Dobrý den, promiňte, ale MY- zde máme rezervaci. Konkrétně VY-, mi sedíte na místě, neboť já mám 71."
Poprvé jsme takto vyhodili paní ve špatném voze; podruhé pána z místa 71, které však bylo číslem vlaku; potřetí skupinku ve správném voze, ale ze špatného kupé (řídili jsem se zpátečníma jízdenkama). Celé to zmatkování mělo však pikantní tečku v podobě Pacholíčkovy poznámky, při vystupování: "Tu krabici od muffinu tu nenechávej, aby neměli pocit, že je chceme vyhodit."
Pokud máte 160 cm a to jen v případě, že máte podpatky, tak v tom neuvěřitelném davu vám zbývají jen dvě možnosti, buď si prohlížet nad hlavami jiných rámy nebo mezi jejich nohama popisky ... obraz si musíte pak domyslet podle své fantasie. Dalším problémem je pak velká skupina starších Češek - odbornic na umění. Když se tak prodíráte šnečím tempem vydýchaným vzduchem a za vámi písklavý hlásek komentuje barvy, tahy, atd., nechce se vám jen omdlít nedostatkem vzduchu, ale i pozvracet se z těch keců. Zmučené tělo a pošlapanou duši vám pak zhojí jen čokoláda. Z toho je doufám jasné, že přestože z některých perokreseb jsem byla unesena (bohužel jsem žádnou neunesla domů), tak to byl neskutečný masakr a jediný, kdo z toho má prospěch je čokoládovna Orion a kavárna Griensteidl, kde jsem podlehli kávičce a Sachrovi.



Do hostelu jsem se nechala doslova dovést ..., že tomu nevěříte? ... věřte, prostě jsem přenechala vedení, a v duchu si broukala muchomůrky. Můj soukromý německy mluvící bedekr ET ve spojení s navigačním systémem Šklíbou to zvládly skvěle.
Hostel byl činaný a po dvou hodinách rýpání do Pacholíčka, jedné šílené pohádce o vepříku Pepíkovi a úúúúžasné teplé sprše jsme spokojeně vytuhli.
Ráno, kdy jsme si vyslechli Pacholíčkovi stížnosti na to, že on by si také dal müsli, ale s mlíčkem ne, neboť on jen s broskvičkama, ananasem, blablabla ... jo a housky taky mohli mít i tmavý, jsme vyrazili zpět do centra. Kolem desáté jsem se stala zase o něco zkušenější holkou, a to když jsem zaplatila plán města kartou.


Věž Stephansdom und Radhaus

Neboť Šklíba nikdy nebyla ve Vídni, prošli jsem si nejdříve historické centrum a teprve poté vyrazili za Hunderwassrem. Je to skutečná nádhera a velká inspirace pro mě ... vidím to na polštáře :)



Celé jsme to v podvečer zakončili kávičkou a štrůdlem a vyrazili na nádraží. Vzhledem k debilnímu rezervačnímu systému nastal ve vlaku zmatek, neboť nejen my, ale i ostatní měli každý místenku v jiném kupé. Já jsem skončila se starší Češkou a jejím anglickým mužem, slečnou mého věku, která celou dobu toužila po svém příteli v jiném vagónu a maminkou s dcerou, díky nimž vím něco víc o bakteriích, virech a Trepce velké.

Nejsem na to už trochu stará?

Stalo se mi něco hrozného ... asi jsem se zakoukala ... hm, to bude dlouhé období muchomůrek. Nemohu si to poslechnout, tak doufám, že je to ono.

Ekologové používají čím dál tvrdší metody,...

... jak napravit lidstvo, říkala jsem si, když se zloduch Green na konci Bondovky zuřivě oháněl sekyrou.

Právě jsem se pročetla recenzemi na CSFD a kdybych to neviděla musela bych si odplivnout, ale já to viděla a nebylo to špatné. Pro mě jsou bondovky prostě jen něco, nad čím se ráda pousměju, takový soukromý sociologický průzkum. Trochu mě drtí ty názory, že to už není ono, svět se přeci mění a Bond holt s ním. Modroocí blonďáci nejsou můj šálek kakajíčka, ale proti Danielu Craigovi nic nemám a k hledání dopisních papírů by mě přemlouvat nemusel*. Trochu mi chybí ta neodolatelná ironie a věty typu "Protřepat, nemíchat" nebo "Bond, James Bond", ale když se to tak vezme, těch pár suchých vtípků jsou vlastně tím správným množstvím koření, které dodává jídlu chuť. Říčná jsem byla pouze z těch honiček, jak podotkla Marťa:"Nevím jestli ti mladí mají rychlejší reakce, já už ty rychlé střihy nějak nestíhám" a pak z Bond girl** ... ne že by nebyla hezká, ale jak opět poznamenala trefně Marťa: "Takové dítě".

* Pro ty co to neviděli, něco jako pozvání na sbírku motýlů :)
** V tomto díle prý Bond girl vlastně není, ale nevím jak jí jinak nazvat.

Od srdce a z plných plic ...

... jsem si v neděli zanadávala v průjezdu klubu Paluba.
Byl to krásný podzimní den, jak stvořený na procházku, ale místo toho, jsme se s ET zahrabaly v nevětraném prostoru klubu Paluba. Ze začátku kromě nás, dědečka Vševěda a jeho vnuka Jistědědečku nebyl v klubu nikdo a kdyby to tak zůstalo, byla bych ráda. Než jsme si však vybraly hru, přišli dva mladíci, kteří, mohu-li soudit dle zjevu, také neměli s kým se vodit za ručičku po Petříně. Nerady (a už to taky nikdy neuděláme) jsme je vzaly na milost.
To, že jsme to s prohrály, by mi tak ani nevadilo, ale že ti cucáci se chovali celou dobu, jako že jsme tam jen do počtu, a dokonce ten idiot vedle mě, za mě div neházel i kostkou, to mi vadilo hodně. Kdybych nebyla velká a moudrá holka, asi bych něco řekla, ale já jsem velká a moudrá holka, a tak jsem si to nechala až do toho průchodu.

Jako ve vatě ...

... bych se cítila ve virtuální realitě, neboť bych mohla být čímkoliv, třeba kosmonautem.

Znáte to, chtěli byste něco moc umět, a když se zasníte, tak to i umíte. Já bych například chtěla umět tančit. Když se zasním, nemusím ani zavírat oči a vidím se, jak se nesu parketem. Realita je však jiná.
Od minulého pondělí chodím pro velký úspěch opět tančit s jinými nezadanými děvčaty neurčitého věku. Vzhledem ke svým schopnostem, jsme si s Janou vybraly tentýž začátečnický kurz jako minule, abychom utužily svoji nemotornost.
Máme však jinou lektorku uvádějící mě do hluboké deprese. To, co ona dokáže udělat se svým tělem, bych já dokázala tak maximálně po těžké havárii. Její pohyby jsou tak smyslné, že při otočce rozsévá kapičky sex appealu, zatímco my ostatní rozstřikujeme kolem sebe tak akorát pot zoufalství. Včera při snaze donutit mé boky k jakékoliv činnosti si div ruce neutrhla ... dobře jí tak, nemá na mě sahat.
Vyprávěla jsem Tereze v divadle o mé sisyfovské snaze naučit se tančit a došly jsme k závěru, že podle tohoto mladého muže, je můj život vlastně jeden nekonečný tanec, tak proč si dělat vrásky.

Budu se muset poohlédnou ...

... po nějakém pěkném ústavě dřív než už budu jen tupě zírat a dělat si do gatí.

Dneska ráno jsem během hodiny stačila nakrmit kočičáky i sebe a uvařit si čínu, abych během dne nezdechla hlady. Potud to byl pro mě moc pěkně rozjetý den, pak už to byl pěkný den hlavně pro druhé ... takhle jsem totiž dorazila do práce.

Kam já se nebohá vrtnu

Moje sestra nedávno vedla úvahu na téma, jak má člověk v patnácti vědět, co chce dělat, když ona sama to ještě ve skoro čtyřiceti (fuj, nestydíš se, že jsi tak stará?) neví. Já to také nevím a to mi je ehm, ehm, míň. Jako dítě jsem to ale věděla. Co na tom, že není reálné cestovat s Emilem Holubem po Africe. Také jsem chtěla běhat po starých pohřebištích se smetáčkem a ometat culící se kostry. Z baletu jsem unesená do dnes. Možná ty nápady byly šílené, ale byly. Dnes nevím co chci dělat, ale být knihovnicí už vážně nechci.

Domácnost plná žvížátek

Poslední týden se zájmem pozoruji, jak se v naší domácnosti rodí dvě nové, skutečně velké osobnosti. Vlastně nejméně zajímaví v naší domácnosti jsou obyvatelé lidského druhu. O mě se dá vlastně říci jen to, že když nejím tak spím či čtu nebo se snažím vytvořit nějakou pochybnou hodnotu, abych oddálila domácí práce a vyhnula se učení se angličtiny. O panu domácím se toho dá říci také asi tolik.
Velkou osobností naší domácnosti je Vilda, to je kočičák-opičák, který zůstal jako jediný na umísťovací výstavě, což nechápu. Celým jménem se jmenuje Poťapaný Vilém a jeho přirozeným životním prostředím je voda. Přesněji vana, kde radostně hrabe, chlemtá vodu, labužnicky s přivřenýma očičkama překusuje pramínek vody s tím, že si občas doušek poválí po tlamičce s myšlenkou "hm, Želivka, to se pozná" ... a přitom všem si nechá kapat vodu na hlavičku, takže za pár let bude mít lysinku a v ní důlek.
Další osobností je Motíček, což je kocourek rozměrů medvíděte s pohledem laně. Tahle zelenooká kulička má ve zvyku na uvítanou, praštit sebou na zem a nechat se drbat na bříšku. Je to něco jako rituál a činí tak kdekoli a kdykoli. Pokud jsou tři hodiny v noci a vy na výzvu: "Drbej mě" nereagujete, vstane a hodí sebou v místě vaší hlavy. Taky je trochu hluchý, zvlášť, když jej marně hledáte už půl hodiny, naopak naprosto dokonalý sluch má v okamžiku, když se pokoutně snažíte nějaké jiné kočičce podstrčit dobrotu. To jeho něžně obézní tělíčko vyvine rychlost několika koní, a pak si s tím laním pohledem elegantně přihraje dobrůtku, která mu nepatří.
No, a pak je tu Čičinek, který vždy odněkud vykráčí, rozhlédne se a pohledem říká: "Kdyby bylo po mém, tak tahle kočičí pakáž, by tu vůbec nemusela být", načež jde, obhlédne můj klín, zda-li tam není nějaký ten vetřelec. On je vůbec aristokrat, nikdy nejí s poddanými, a když se pak uráčí, tak si lehne k misce s granulemi a elegantním pohybem si je vytahuje po jedné ven do tlamičky. Trochu mi připomíná Kokeše, kocoura pana Krbce.
Teď však nastal šrumec, neboť domácnost opanovaly ženy, i když ještě prťavé, ale již ženy. Vilík se rozhodl vyřešit situaci po svém, zakousnout je, ale díky bohu se mu zatím nedaří. Motít naopak se rozhodl hodit vinu na nás a pohledem plným výčitek chodí po bytě a žádá si mokrého hadru na čelo. Co na to Čičinek to nevím, raději je na dovolené, ale dnes se vrátí. Domnívám se, že až přijdu, budu jeho lordstvo rozmrzele ležet v krabici na botách a vzpomínat, kde jsou ty časy, kdy byl samojediný.

Na krajíčku ...

... dnes mám, ale ono bude líp ..., že je krásná?

Tak to byl šrapnel, Hlaváčku

...
HLAVÁČEK: Les máš?
MEYER: Kousek lesa mám.
HLAVÁČEK: Má les, pane inspektore! Přiznal se!
TRACHTA: A teď mě k tomu pusťte. - Ty že máš les Meyere?
MEYER: Mám.
TRACHTA: Hovno, Meyere! Hovno máš!

... ale já ho skutečně máááám ...

... a mám ...

... a mám* ...

... heč, a plný vánočních stromečků :)

* a tady je na podobný střih

Naroztrhání

Ach jo, mám tu svého druhého nápadníka. Je to muž „středního“ věku, starý rocker s chybějícími předními zuby.
(N: nápadník; K: knihovnice-já)

N: „Mfe ifáliji?“

K: „Cože prosím?

N: „Ifáriji.“

K: „Ikárii?“

K: „Nahoře na galerii.“

N: „To fem ji přehledl, ale vafe oši se přehlednou nedafí.“

A tak volám: „Bože, proč?“

Vrrrrrrrrrrrrrr

Moc mě mrzí, že nejsem násilnický typ. Tedy jsem, ale jsem násilník – teoretik. V práci máme kolegu o němž lze říct, že je bezprostřední. Slovo bezprostřední je jen uveřejnitelný výraz pro někoho, kdo by ve středověku za své výroky byl lámán v kole, čtvrcen, nabodnut na kůl a nakonec utopen. Vše bych nejraději vykonala rukou vlastní, ale jsme v moderní době, a tak si o tom mohu nechat jenom zdát, nebo vytáhnou nějaký ten balík peněz a objednat si nějakého toho Borise (fuj, to bylo xenofobické).
Dnes se mě onen kolega ptal jdu-li na oslavu dvojice M a M. Kroutila jsem se jak žížala a ptala se, jestli jde i někdo známý. Rozhodil rukama a ukázal na dva mladé muže poblíž: „Jde třeba Petr a Viktor.“ Odvětila jsem, že je neznám (pravda, pracují u nás již nějaký ten pátek, ale já a seznamování nejsme právě ideální dvojka) a nic netušíc se počala na bobku hrabat ve skříni plné knih. Náhle se za mnou ozvalo: „Petro, to je Petr a Viktor“, nechtělo se mi otáčet, ale nic jiného mi nezbylo. Mírně šokováni (také netušili) mi řekli „ahoj“ a já jsem se pokusila usmát a přitom cedit mezi zuby: „Martine, ty máš štěstí, že ti ještě za ty tvoje kraviny někdo nerozbil hubu.“ Růžová jako prasátko jsem vyklidila pole ..., ale já se mu jednou za všechna ta příkoří pomstím.

Hlouběji už nelze

V neděli jsme byli na dalším Bergmanovi. Pramen panny je jeden z těch filmů, který mě kdysi velmi oslovil. Šla jsem na něj vlastně právě proto, abych zjistila zda-li to se mnou bude opět tak lomcovat. Nelomcovalo, ale stejně se mi líbí. Problém je v tom, že teď v tom vidím jiné věci než tenkrát, ale opravdu bych tu nerada tvrdila, že jsem dozrála ... tím to skutečně nebude. Za dalších deset let v tom totiž uvidím opět něco jiného ... tomu se říká zkušenost stáří, nikoli zmoudření. Když se mi pak nad pivem rozzářily očička a pronesla jsem větu o tom, jak ve čtvrtek vyměním Bergmana za Bonda, tři páry očí mi jasně naznačovali, že moudrost opravdu není výsadou stáří.