Boženčiny sběrné suroviny

Celý život kritizuji své rodiče za to, že z domu dělají skladiště ... a teď došlo na ta spadaná jablka.
Můj pokoj mi už nestačí a musela jsem expandovat do jiných místností. Místo abych umírnila své počínání, chovám se jak zběsilá. Když jsem seděla s Bóďou v čajovně, říkala jsem ji, že jsem měla splín a tak jsem si vyrazila k Mrázovi. Povzdechla si a řekla:"Jo, látkoterapie." K tomu ještě praktikuji korálkoterapií, galanterapií a jiné kutiloterapie. Přemýšlím, jestli by nebylo levnější, kdybych byla šťastná.
K tomu všemu, mi občas někdo něco přinese pod dojmem, že jsem taková šikula, a mohlo by se mi to hodit. Nestěžuji si však, při prohlížení pytlíků se stuhami, krabiček s knoflíky, mi svítí oči jak děcku.

Škoda, že neumím hrát na pozoun

Malešický park nepatří mezi nejmalebnější ani nejnavštěvovanější v Praze. V sobotu v podvečer, tam bloumalo jen pár pejskařů, skupinka puberťaček a já. Abych nezapomněla, byl tam také hráč na pozoun. Z parku je daleký výhled na jih, pomalu mizející za vzrůstajícími stromy, a dobře se tam nese zvuk. Možná tyto dvě skutečnosti s tou lahví vína byly hlavním důvodem, proč se onen pozounista rozhodl sdělit skrz nástroj svůj názor na život právě zde. Nástroj chvílemi kvílel, chvílemi si zoufal, chvílemi žaloval a občas se zdál být i naštván. Když mladíkovi docházel dech a měl dojem, že potřebuje světu sdělit ještě pár nevyřčených pravd, bylo možno zaslechnou i nějaké to peprnější slova (slova jako "sere mě to" asi nejdou zahrát).
Záviděla jsem mu, když tak celý vyřízený a smířený usedl tiše do trávy a dorazil tu lahev vína.

Děsím se ...

... a snažím se vzpomenout, které z mých kamarádek, mají ještě syny či bratry ve věku 15 +.
Předevčírem mi volala Nikie, že její bratr (kolem dvaceti) chce jít do divadla. Zbystřila jsem, neboť jejího bratra znám, stával vždy tak deset kroků za sestrou, díval se do země a přál si být jinde. Tentokrát se mi snažila Nikie nakecat, že by byl rád se mnou ... tedy v tom divadle. Názor bratra neznám a je mi líto, že mu řeknu ne, ale horší společnost na cestu si nemohl vybrat.
Vyprávěla jsem tuto neskutečnou historku včera na dámském mecheche a slečna M. se hned ozvala, že Adam (její devatenáctiletý syn) mě chce pozvat na kávu, neboť se mu prý stýská (bydleli jsme spolu ... tedy všichni tři).
Začínám mít pocit, že jsem se u kamarádek dostala do rubriky: Dozorce.

Tohle znám a moc dobře

Slíbila jsem kamarádce recept na cibulačku, a neboť jí dělám od oka a ještě díky velmi časté nepřítomnosti vína v lednici (tedy víno je tam pořád, ale neříka mi pane) jen párkrát do roka, rozhodla jsem najít nějaký recept, který celou tu skvělou polévku popisuje méně zmateně.
Při hledání jsem narazila na tento blog. Líbí se mi graficky a zaujal mě i název. Moc jsem z toho nepřečetla, ale tenhle příspěvek je mi tak blízký.
Jo, ještě k té cibulačce, je pro deset lidí, tak doufám, že budu na nějaký ten talíř, dva, pozvaná.

Mimochodem, kdy jste někdo našel na tom blogu, kdo to je, kde je archiv příspěvků, a tak, tak mi napište.

Mnoho povyku

Léto je nějak krátké (četla jsem to 3 týdny) nebo výběr knih pro romantické léto nevhodný. Pravda, kniha Zítřek od Grahama Swifta nepatří skutečně mezi knihy žhavých vášní za horkých letních nocí. Jde vlastně o vnitřní monolog ženy, která se chystá vytáhnout se svým mužem šestnáct let starého kostlivce ze skříně. Zatímco autor jako muž ví, že nejlepší se je na to vyspat, a nechává tudíž manžela spát, žena se hrabe v minulosti zíraje do deštivé noci. Nejsem právě filosofického zaměření, ale zaručeně mám větší právo jako žena (na rozdíl od autora) říci, že pokud nejste exhibicionistická a sebestředná ženská, asi jen s těží si budete představovat, jak svým šestnáctiletým puberťákům vyprávíte detailně o svém intimním životě, když to s kostlivcem nesouvisí. Někdy to na mě působilo jako obhajoba, ale nepřišla jsem na to čeho. Probdělá noc je dlouhá (proto ty 3 týdny), a k ránu je kostlivec zabalen v růžovém obalu s obrovskou mašlí.
Jo, abych nezapomněla, není to tak špatné :)

Tak zase o něco starší ...

... a i o něco chytřejší.
Moje maminka je poklad. Upeče každému třeba i třípatrový dort, když bude podle jejího, to jest s krémem, politý čokoládou a ozdobený opět krémem. Pokud jste jako já, a nestojíte o těžké krémové monstrum, dožadujete se pak dotěrně dortů ovocných, tvarohových, apod. Díky dotěrnosti rozmazleného fracka jsem už vybojovala pár dortů za studena a jednoho krtka, kterého však tvořila s takovou nechutí, že jsem si ho raději dodělala ... to byste nevěřili, jak takový poklad rodiny dokáže po čtyřiceti letech u plotny předstírat, že neví jak se loupe banán a šlehá šlehačka.
Abych se vyvarovala podobných zážitků, upekla jsem si dort sama. Inspirovala jsem se ve Světozoru "Pařížským malinovým dortem" a musím se pochválit byl skvělý. To je on.



Jelikož je to dort narozeninový, je jasné, že jsem zase o něco starší a poté, co jsem se chlubila v práci touto fotografií, i o něco chytřejší.
Do teď jsem si totiž myslela, že je to úžasný dort, ale to, co v něm viděla ta pakáž knihovnická mi vhání ruměnec do tváře.

Fotbalový tým

Tak už máme doma jedenáctku ... tým čtyř kocourů a jedné kočičky doplnila zasloužilá matka s pěti koťaty.

Kavárenský povaleč III.

Pacholíček po mém neustálém remcání:..., že se mnou nikdy nikam nejde neboť se bojí, že se na něj budu vrhat, nevydržel a vzal mě včera vyvenčil. Doslova řekl: "Půjdeme na kávu."
Byli jsme v kavárně Louvre, která není na mém seznamu nekuřáckých kaváren, ale nekuřácký salónek má. Kávu, která se jmenovala Café au lait a Pacholíček jí objednával skutečné impozantním zvoláním: "Dvakrát olé", měli moc dobrou. Nakonec, dbaje o mé zdraví prohlásil, že se půjdeme projít , a to na hrad. Nevěřícně jsem zamrkala: "Myslíš do kopce?"
Trochu do kopce to bylo, a trochu jsem se zajíkala, když jsem se funíc snažila popsat své pobouření nad bordelem, který v knihovně vládne, ale Pacholíček pod představou, že by mě musel nésti, nedej bůh oživovat, zabrzdil má slova i kroky, abych popadla dech.
Nakonec jsme si prohlédli venkovní výstavu fotografií Václava Chocholy, kterého, jako jednoho z mála našich fotografů, znám. Uznávám, že je to díky jednomu troubovi, který mi kazil jistý čas život, ale toto seznámení se mu dá přiznat k dobru.

Sama samotinká ...

... jsem se v sobotu vydala na toulky matiččiným rodným krajem. Rodný matičky kraj oplývá sady, výhledy a malebnými vískami. Zatím, co má duše cestou pookřálo, mé tělo mi dávalo velmi tvrdě najevo, že mám dotouláno.

Ta ta první fotka je zámeček v Kamenici, a neříká mi pane. Na druhé je kostel v Konecchlumí, kde je známá křížová cesta od Vladimíra Komárka. No, a na posledním je kostel v Mlázovicích.

Nevěra

O víkendu jsem byla u sestry. Moje rodná, v rámci utužování sousedských vztahů, chodila sousedům zalévat kytičky a krmit kočky. Chodila jsem s ní ... tedy ona krmit a zalévat, a já ty potvory hladit.
Má nevěra díky bohu nebyl odhalena.

Tohle je Kulík a je to "ona".



Tohle je Voňavka a je to naopak "on".



A když už nevěrná tak pořádně ... tohle je kůň ... plavý.