Jak bych to jen řekla?!

Zalila jsem si kávu, která v hrnku nebyla; nechala jsem jednu nohu pod jezdícími schody, zatímco druhá uháněla k nebesům; nařídila jsem si v sobotu budík na šest a vstala; šla jsem s pytlem hovínek až na roh ulice, spletla jsem si vchody a místo v obuvi jsem byla sex shopu ... mám snad ještě pokračovat?

Přiznejme si to, prostě není správné období na vyrábění papírových vánočních přání :( Musíte se smířit s tímhle na blogu a ještě vám ho možná pošlu e-mailem, abych zahltila jeho velikostí vaše schránky.

Zlaté prasátko, s kterým může jít i žebrat

Virtuální dítě

Někdy si připadám jako v Danteho Pekle, každý den sedím mezi spoustou krásných dětských knih (tedy, abych nepřeháněla, najde se hodně i takových, které by vůbec nemusely vyjít) a nemám je komu číst. Pravda, s některými dílky se odmítám občas rozloučit i jako bezdětná, a po večer zakutána v peřinkách si ohryzávám nehty čtoucí nějaké to dobrodružství určené dětem kolem 10 let. Mohla bych si ty knížky možná kupovat do budoucna, co kdyby, jenže já jsem cynik, a na žádné kdyby nevěřím. Jediná věc, která se v budoucnu hodí je rakev, ale kniha pro neexistující dítě je pitomost. Jelikož ET je podobně postižená a nedávno jsme se vášnivě dohadovaly v knihkupectví nad Alenkou v říši divů ilustrovanou Kállayem, Niklovými Jělěňovitými a dalšími knihami, rozhodla jsem se pro založení nového blogu, pro kamarádky - matky ... těch já mám mnoho (a taky proto, abych ET přivedla na jiné myšlenky). Ne že by neměly vkus (takové kamarádky nemáme :)), ale mám s ET určitě větší přehled ... tedy měly bychom mít. Takže pokud budete mít k našemu společnému dítku nějaké připomínky nebo po něm nějaké požadavky, stačí mi napsat.

Kde jsou?

... ty Vánoce bílé, rolničkami zvonící, jehličím vonící a štěstím a radostí oplývající ...

Dárky dávám ráda, ale nesnáším jejich nahánění. Ráno skrápěl chodníky déšť a já v promrzlé tramvaji uháněla spolu s dešťovými mraky směr centrum. Přede mnou spal opilý bezdomovec, za mnou se hlučně bavili Ukrajinci obalení taškami připravenými na cestu domů a nějaká ženská mi div nevyrazila zuby, když se drala do tramvaje.
Jediné co jsem během dopoledne viděla byli kluci z blbosti lezoucí na kostelní zvonici, unaveného a špinavého rybáře s umaštěným táckem s čínou, mladý pár, kde on jí říkal neustále miláčku, ale říkal to tak, jakoby jí plival do obličeje. Na konec jsem vztekle seřvala po telefonu sestru, aby z toho hnusu měla taky něco.
Co dodat, dárek konečně mám, i když to není podle přání obdarovaného ... co nadělám, modré z nebe sehnat neumím :(

Jak jsi jen mohl ji přehlédnou, Garfielde!!!

"Já po tobě chlebem ...

... a ty po mně kamenem", zvolala má sestra, když jsem se jí optala, jak se jí líbí druhá část adventního kalendáře.
Pravda, první polovina obsahovala belgické pralinky, ale ta druhá vlastně taky ... jenomže kamenné :)

Malujeme na kameny, Julia Niepmann, Euromedia Group - Ikar 2003

Má oblíbená "koleda"...

... a jediná, kterou uzpívám i svým hlasem :)

Marnivec Motík

Takový kočičí metrosexuál je ten náš Motík ...

Příběh o Zoufálkovi ...

... je strašně pitomá kniha, tedy alespoň ta část, kterou jsem přečetla. Netušila jsem však, že mě do role Zoufálka někdo obsadí ... já jsem o to skutečně nestála, a protože můj příběh by byl stejně pitomý jako ten v té knize, je škoda na něj plýtvat slov. Včera odpoledne jsem si cestou domů říkala, že nevím jestli jsem skutečně tak zoufalá, že to co nemohu napsat sem si sepíšu na papír ... asi ano, v posteli jsem to psala do poznámek na mobilu :)
Nu což, ono se to nějak vyvrbí, i ty nejpitomější příběhy mají svůj konec a než konec tohoto příběhu nastane, alespoň udělám nějakou tu práci, neboť práce léčí. Výsledky jsou značně ubohé, ale co tomu říkat třeba moderní umění ... hlavně mi nikdo nepište, že nevím jak vypadá kočka :)

Co na to říct? ...

... myslela jsem si, když jsme včera opouštěli s Mariem kino. V první okamžik jsem se nemohla na nikoho ani podívat a snažila se skrýt za závoj svých vlasů, abych se mohla nadechnou.
Ta správná slova našel až Mario, když řekl, že příště půjdeme na nějakou komedii a tím to trochu odlehčil.
Podzimní sonátu jsem už viděla kdysi, ale nijak zvlášť mě nepoznamenala, tentokrát to bylo jiné. Hodně to ovlivnila má melancholická nálada a předfilm o Bergmanově matce, tedy než film, by se to dalo nazvat listováním v rodinném albu fotografií. V těch tmavých očích jeho matky jsem viděla svoji maminku a tak mě to nějak rozněžnilo ještě víc, takže následné drama mi neudělalo právě nejlíp.
Je pravda, že to trochu Bergman přehnal, když do jednoho filmu nacpal od smrti dítěte, postižení až po potrat vše co šlo, ale i tak, vidět Ingrid Bergman a Liv Ullmann vést dialog jako dvou odlišných a přitom tak blízkých si žen je zážitek. Vše ostatní na tom filmu bylo takové navíc a tak trochu zbytečné.
Nemohu říct, že by se mi ten film nějak zvlášť líbil, ale tohle téma je pro mě dost citlivé. Říkala jsem si, jestli je možné prolomit nějaké ty hranice dané výchovou nebo ne. Nelze přeci odsoudit ženu za to, že neumí milovat, když jí to nikdo nenaučil, jak to má pak naučit dceru.

Muka pochybností

Nejvíc o sobě a svých skutcích pochybuji, když se na sebe začnu dívat očima osoby, na které mi záleží ...

Už jsem měla v životě i lepší dny ...

... no, ale horší taky.
Trochu světla do té dnešní temnoty vnesla jedna slečna slovy, která měla vyjádřit její vztah k jistému muži:
"Ještě na tom nejsem tak špatně, abych sbírala žvejkačky, které vyplivne."
... ale asi k tomu nemá daleko, když už jí ta myšlenka i napadla :))

Řekni to květinou

Spadla nám kočka do záchoda ...

... a pak celá mokrá se vyválela v kočkolitu ... a nakonec se mnou spala.

Kytičky a hvězdičky ...

... jsem měla v úmyslu vytvořit ... no a nějak jsem se zamyslela ... a mám jen hvězdné nebe.

Sladké dětství

Jako dítě jsem si na Barboru dávala do okna punčochu a po ránu celé šťastná vytahoval směs brambor, uhlí, mandarinek, pomerančů a čokolád. Ty punčocháče neidentifikovatelné barvy si pamatuji do dnes a to, že jsem hledala vždy ty největší a nejvytahanější taky.
Dnes je to všechno jinak. Včera večer mi přišla sms začínající spoustou Áááááááááááááááááááá. Celé to zoufalé volání se týkalo nenatrhaných barborek a zklamání z toho, že se ona osoba příští rok opět nevdá. I já jsem tudíž zauvažovala, jestli bych tedy neměla oškubat nějaký ten strom cestou domů, abych co nejvíce popostrčila osud tím správným směrem. Nakonec jsem však uznala, že osud se nedá moc po postrkovat a v bytě se šesti kočkami by stejně neměla žádná barborka šanci vykvést.
Nebyl ten čas punčocháčů za oknem tak nějak lepší?

Sytá leč zbytečná

Včera večer jsem seděla v divadle a háčkovala. Po očku jsem pozorovala Anču, jak vypočítává velikost a počet výztuží do betonu při nějakých parametrech, kterým říkala momenty. Měla toho asi na deset stran a celé to konzultovala s Petrem, takže vzduchem lítaly termíny, které znám tak akorát ze science fiction. Trpce jsem v duchu usoudila, že zatím co já tu štrikuju a myslím na to že jsem zapomněla koupit kakao, jiní se vzdělávají, aby v mém věku nemuseli sedět po večer v divadle s pocitem zbytečnosti.
Hned ráno se ukázalo, že kromě kakaa jsem zapomněla koupit i oříšky, ale i přesto jsem jedno cukroví zplodila a je moc dobrý, jenom mi to asi v rozšiřování obzorů a hledání zajímavější práce nijak nepomůže.
Celou dobu mi pomala s pečením Čiperka, která otlapkáváním trouby si naopak své obzory rozšířila, neboť zjistila, že zvědavost se nevyplácí, alespoň pokud jde o horkou troubu.

Kláštěrní rohlíčky

140 g hladké mouky; 50 g hořké čokolády; 90 g lískových oříšků; 110 g rostlinného tuku; 2vanilkové cukry; 30 g moučkového cukru; 1 žloutek; 50 g hořké čokolády na ozdobu

Ořechy a čokoládu na jemno nastrouháme. Mouku smícháme s tukem, ořechy, čokoládou, cukrem, vanilkovým cukrem a žloutkem. Rychle vypracujeme v hladké těsto. Necháme hodinu odpočinout. Z těsta tvoříme tenké válečky, které ohneme do tvaru rohlíčků. Přendáme na plech a ve středně vyhřáté troubě pečeme dorůžova. Popatláme čokoládou.

Pár rad: Čokolády je nutné nastrouhat víc, neboť je potřeba odečíst tu čokoládu, která se díky té dřině rozpatlá po rukách, tu naopak můžete přičíst ke své váze. Udělat váleček a ohnout ho do tvaru rohlíčku, jak je vidět na obrázku, také není tak snadné. A díky loňské zkušenosti mohu poradit !NEPOLÉVAT! jinak budete rohlíčky odsekávat a už to budou spíš klášterní ruiny.

Huhulák

Poté, co jsem postavila svého prvního letošního sněhuláka, nám na zahradě už nezůstal žádný sníh.

Komando andělíčků strážníčků

Dostala jsem svůj první adventní kalendář v životě. Mám 24 andílků a má sestra z jejich výroby tik. Také jsem pár takových vyráběla a měla jsem co dělat, abych je nevyhodila oknem již v době, kdy ještě neměli křídla ... oni ti pišišvoři mají asi 2 cm. Pokud si někdo chcete pochroumat prsty a duši, ráda zašlu popis :)
Díky Šašíku, je nádherný.

Ve znamení červené a zlaté

Letošní adventví věnec je takový decentně řvavý ...

... a je to tady

Mladickému vyřvávání do světa odzvonilo ... dnes jsem si koupila svůj první oční krém proti vráskám.