Nikdy není brzy

"Tak ti nevím mami, tady se píše, že traktory nejdou díky krizi na odbyt. A kde je vlastně můj traktor?"
"Máš ho za sebou na sedačce, miláčku."

Bylo mi neveselo ...

... a tak jsem chtěla jít s Králíčkem na kafe. Chvilku dělal, že o tom přemýšlí, ale nakonec vyhrálo plavání a mně nezbylo nic jiného, než si najít jinou terapii ... a tak jsem upekla, takže na tom Králíček ještě vydělal, neboť to je mystička pro něj.

Jaro v pražských zahradách ...

... konkrétně ve Vrtbovské zahrady.

Na houbičkách

Sbírání hub patří k činnostem tichým, radostným, a tak nějak na duchu povznášejícím, neboť člověk se musí dívat pod nohy a nečumět ke hvězdám. Houby, tedy spíš hříbky na zašívání ponožek, tak nějak stoicky provázely celý ten příběh o setkání po mnoha letech, příběh o nenávisti a pohrdání, o postavení se na vlastní nohy a smíření i o hledání smyslu života krok před smrtí. Moc se mi ta hra líbila, takže pokud máte chuť vyrazit někam do divadla, tak Sarabandu doporučuji.

... a takhle pak dopadnete po požití houbiček, bude si jako děti hrát o půlnoci na dětském hřišti :)

"Tak už ho sakra zabij!"

... zvolal zoufale pán vedle mě v řadě, když se chýlila ke konci třetí hodina divadelního představení Běsi. Bylo to dost výmluvné gesto, hra je to skutečně dlouhá a o to delší, že není příliš povedená.
První co mě zarazilo byl kontrast mezi expresivním pojetím líčení a kostýmů, oproti strohému umakartu kolem. Možná to byl záměr, kdo ví. Linii příběhu jsme udržela tak asi prvních deset minut, pak už jsem si občas připadala jako při sledování squashe, kdy jsem se marně snažila poznat, kdo je vlastně na tahu. Zmatek v mé hlavě byl částečně způsobem i tím, že všichni kdo ve hře hráli, byli neustále na jevišti ... uvažovala jsem jestli to je výsledek nějaké platové reformy, kdy herci přešli z hodinového do úkolového vyplácení mezd. Další věcí, která ke zmatku nemalou měrou přispívala, byla různá podkreslení příběhu, jako padající listí nebo jakési běsi v mysli Stavrogina promítané na onen umakart.

Jak v pohádce o koblížkovi ...

... si připadám. Jen to smejčení v komoře není kvůli rozmlsanému dědečkovi, ale kvůli stěhování. Ano, ano, už je to tady, musím se stěhovat a to dost naléhavě, takže smejčím a hledám bydlení. Co je pro mě nepříjemná skutečnost je pro jiné plné bříško. Během minulého týdne jsem už utopila borůvky v těstě, o oříšcích nemluvě.
První recept není (vlastně už je) vyzkoušený. Druhý naopak u nás každý rok dostává podobu beránka o Velikonocích, ale z chlebíčkové formy je taky dobrý a nemáte pocit, že jíte nevinné zvířátko.

Vláčné piškotové těsto s tvarohem
180g másla (hery) utřít s 200 g pískového cukru, přidat 3 vajíčka a 250 g tvarohu. Nakonec 250 g polohrubé mouky a prášek do pečiva. (ovoce + drobenka)

Ořechové těsto
140 g tuku
200 g cukru
4 žloutky
100 g ořechů
250 g polohrubé mouky
1 prášek do pečiva
1/8 l mléka
50 g rozinek (čokoládové čočky)
4 bílky
Tuk s polovinou cukru utřít, přidat žloutky a našlehat. Smíchat mouku,
prášek do pečiva a ořechy. Postupně vmíchávat střídavě s mlékem a
rozinkami (nemusí být).

Kočičí koule

... tomu se nelze divit, taky jsme na mámě věčně přisátý jak klíšťata, a když právě nejíme, tak se povalujeme v krabici a chrníme.

Koko koko dááák

"Dobrý den dámy a pánové, dovolte abych vás přivítala na modní přehlídce pletáže na našem dvorku. Hned v úvodu začneme světlým kabátkem v barvách duhy. Všimněte si na tomto romantický laděném kabátku zvláště volánků u krku a na dolním lemu."

Pomoc, zapomněla jsem plavat

Potřebuji se hýbat, neboť ve zdravém těle zdravý duch a o toho mi jde obzvláště. Jediný pohyb, který však během dne mám, je z větší části zaměřen na čelist a lícní svaly, zbytek těla je po většinu dne zhroucen na nějaké sesli.
Většina lidí sportuje ráda a často, já se hýbu velmi nerada a proto i příprava byla velmi dlouhá. Během posledního měsíce jsem několikrát okoukla spoustu stránek plaveckých bazénu a pokusila se i narvat do plavek. Dnes konečně nastal den s velkým D, vyrazila jsem do bazénu. Hned ze začátku jsem chaoticky běhala po Axe a hledala vstup. Nakonec naprosto zmatenou mě dovedl jakýsi mladý muž skoro až do šatny, podal mi informace všeho druhu a pak mi ještě řekl, že plavat mohu do deváté, pak že nastupují děti. Na oplátku za jeho péči jsem mu řekla, že po půl hodině budu tak vyřízená, že nemusí mít strach, že bych byla až do devíti, ale kdyby ano, tak to nebude na škodu, jelikož můj styl paní radové potřebuje vylepšit. Stydící se jsem se ploužila do sprchy a předstírala, že to tělo není moje, že ho mám z půjčovny, tam jsem pochopila, že se nemám zas tak za co stydět a vyrazila k bazénu. Nejprve mě překvapilo, že je to mokré a klouže to a potom i to, že se topím. Po půl hodině snahy se neutopit jsem toho měla skutečně dost, ale přesto si to brzy zopakuju :)

Jak v krematoriu ...

... jsem si připadala v autobuse z Turnova do Jičína. Na každé zastávce jsem si prohlížela cestující, v očekávání pana Kopfrkingla. Řidič mé pokusy vyfotit "neotřelou" výzdobu autobusu nesl dost s nelibostí a neustále mé počínání sledoval v zrcátku, takže nám neustále hrozila srážka s protijedoucími vozy. Nakonec jsem toho nechala, neboť mi nešel zapnout pás a představa, že mi rakev někdo takhle vyparádí mě nutí ještě chvíli žít.

Pojďte pane, budeme si hrát

Nerada pletu, neboť nenávidím ten pocit, že celé mé dílo visí obrazně na jediném vlásku, a tím je jehlice. Stačí chvilka nepozornosti a z ovčí babičky je rázem Sisyfos, jelikož neumím chytit utíkající oko, natož nabrat celou jehlici. Tihle medvídci však jsou tak sladcí, že jsem neodolala touze vyzkoušet si je. Vejdou se do dlaně a na Vánočním stromečku budou rozkošní, jenom by jeden neřekl, že takový pišišvor dá tolik práce.

Tak dlouho se chodí do divadla, až se ...

V únoru zachumlaná do kabátu za hnusného počasí jsem vyrazila do vyhlídkové kavárny Černá labuť. Vidět v chumelenici nebylo ani na krok, ale výhled na špinavou Prahu mít nemusím, tak co. Když jsem po dvojkombinaci káva + bílý střik opouštěla kavárnu, koupila jsem si lístek na divadelní představení Růžový šampaňský, které se jako jedno z mnoha v tomto neobvyklém prostředí pořádá. Protože jsem neměla dojem, že by chtěl se mnou někdo jít na přestavení, kde sedí tři holky v koupelně společného bytu, mluví o životě a popíjejí, tak jsem koupila lístek jen pro sebe a do diáře si radostně zapsala datum a to 23. 4. v 19:00. Tím jsem však přišla o možnou kontrolu nad mojí zmatenou myslím, což se mi vymstilo.
Večer 16. 4. jsem měla odjed k sestře udělat si 17. 4. Babí den. I ejhle, chybička se vloudila a já zjistila, že v mé hlavě a tudíž i v diáři je chybka ..., taková malá, co je to týden. Sestře jsem zavolala, že přijedu až v pátek ráno a před kurzem tisku a následném divadle se vydala s ET a Mumínkem na zmrzlinu. Jako správný zmatkař jsem před Světozorem začala štrachat v batohu a hledat lístek. Oddychla jsem si, když jsem ho našla a radostně těm dvěma oznámila: "Mám ho, na dnes, na 17. 4.". ET mi však vzápětí méně radostně oznámila, že sedmnáctého je až zítra, dnes je čtvrtek šestnáctého a zítra nejsem v Praze. Onu novou skutečnost jsem konfrontovala s diářem a musela uznat, že je na tom něco pravdy. Nač se však rozčilovat, dala jsem ET lístek a šla si vystát frontu na kávu.
Pokud však máte pocit, že celé té frašce byl konec, tak se mýlíte, bylo to pouze první jednání. V druhém jednání byla představitelkou hlavní role ET. Během pátečního večera mi přišly od ní tři sms, které stručně vystihují jednání druhé.

17. 4. 2009 18:43:32
Šéfová je velkorysá žena a pustila mě dřív z práce, abych mohla do divadla. Sedím nahoře v kavárně po tmě, v celé ulici nejde proud. Čekáme co bude, sranda :)

17. 4. 2009 19:13:16
To ti je sranda. Teď přihopkala Marta Issová, jestli můžem počkat ještě půl hodiny. Chroupu tyčinky, srkám colu a bavím se, ačkoliv představení ještě ani nezačalo :)

17. 4. 2009 22:54:27
Díky za skvělý páteční večer, ta hra je opravdu vydařená. Jsem moc ráda, že jsem jí viděla, ale fakt mě mrzí, žes o ní ty přišla :(

... a jaké že s toho plyne poučení? Nepodceňovat kamarádky a kupovat vždy dva lístky, abych byla pod kontrolou.

Málem jsem byla sirota

To, že pokud jde o nevyžádané rady, je maminka expert jsem již nejednou psala, jenže maminka je expert i v "nenásilném" donucování.
Nejdříve začne mluvit například o tom, že zítra je Velikonoční pondělí a ona nemá nic upečeného, kdyby náhodou někdo přišel. Jedním dechem dodá, že stejně nikdo nepřijde. Pak následuje pauza a pak věta procítěná a plná nejistoty, co kdyby přeci jenom se tu někdo zastavil, třeba soused. Tohle v různých obměnách pronáší celý den a občas to okoření dotazem, jakože tam má tři tvarohy, co si myslím, že by měla upéct. Slibuji vám, že ve čtyři to už nevydržíte a řeknete, že upečete strouhanou buchtu s tvarohem, "ale teď ne, později". "Ale teď ne" pronesete do sedmé ještě několikrát, a pak se do toho zoufale pustíte, neboť maminka už snesla suroviny do kuchyně. Pak vás zasvětí do tajů mouky slovy, "to je mouka, přesítuj si ji", do tajů šlehače, "tahle zubatá metla patří do té zubaté části" a do tajů vymazávání, "tímhle máslem to vymaž". Pak už nemáte sílu něco říct a tak pouze prudkým gestem vykážete radílka z kuchyně, načež váš otec zvedne oči od novin a vše to okoření svým černým humorem: "Musíš říct vypadni nebo tě prošpikuju".

Tak, a to je on, důvod tohoto článku.

Geneeologie naší rodiny

Tak, kdo to nepoznal, tak to jsou vajíčka. Neznamená to, že vás podceňuji, ale můj tatínek mluvil o ragbyových míčích. Říci, že mu chybí fantasie, a tak nepozná vajíčko nemohu. Naopak mu fantasie přebývá, neboť od ragby jsme se nad vejci brzy dostali k historii našeho rodu, a k tomu, že v jiných rodinách mají rodové stromy, zatímco my, máme rodové ragbyové míče ..., že tomu nerozumíte?
Tatínek: "Tamhle vidím své trenky."
Maminka: "Z téhle látky mi Anča šila takovou sukni s vrškem. Moc pěkně se v tom chodilo."
Tatínek: "Není tohle náhodou z babiččiny zástěry?"

... a pak se s něčím piplejte :)

"Váňo, Váňo, Ivane ...

... podívej se ty na mě" ... tak to jsem si docela neradostně zpívala, když jsem si o víkendu zkoušela čelenku, kterou jsem v potu tváře ušila a potiskla. Vypadám v ní jak životem ostřílená Nasťa po dvacetiletém soužití s Ivánkem a to jsem k tomu ještě zaprasila mamince žehlící prkno barvou ... ještě to neví :(
Uznejte, že kytičky zase nejsou tak špatný, i když v porovnání s přírodním podkladem asi dost ubohé. Jenže až budu vytvářet kytičky tak dlouho jako matička příroda, také budu mistr.

Sousedka ...

... tedy spíš sousedovic kočička, je neskutečně mazlivá a bláznivá, z toho vyplývá, že i nevyfotitelná.

Zoufalí otové, dělají zoufalá rozhodnutí

Na horách je ještě sníh a tak se jelo na výlet "do kraje" ... v tomto případě na hrad Valdštejn.
Výchozím bodem byly Lázně Sedmihorky, kde jsem neodolala a koupila si mapu Hruboskalska, 1:8000 ... nekupte to.



Šokem na této výpravě s rodiči bylo pro mě maminčino vyprávění o tom, jak tatínek plánuje nosit na výlety "mé" dítě v sedáku na břiše. Celé tohle vzniklo díky nedávnému rozhovoru mezi mnou a maminkou, kdy jsem se jí ptala, jestli by mě vyhodili z domu, kdybych si pořídila sama miminko. Nevěda co činí to řekla tatínkovi a ten, pravděpodobně ze zoufalství nad svou dcerou, pronesl tuto větu při návštěvě mé sestry, aby tak posvětil život nemanželského dítěte před celou rodinou. Pak už mě nemohlo nic extra překvapit a v šoku jsem se tatínkem nechala během cesty několikrát zvěčnit, anichž bych se výrazně bránila.



Počasí bylo krásné, a tak prvních pár klidných ranních hodin, kdy zpěv ptáků a šumot větru rušily pouze naše kroky, bylo vystřídáno davy řvoucích lidí, které se ptáci snažily marně přeřvat. Davy zmizely až v okamžiku, kdy jsme opustili červenou, vedoucí od parkoviště na Hrubé skále skoro po rovině na Valdštejn ... prostě vycházka pro všechny.



Když jsme se proklikatili mezi skalami, uvítalo nás do ruda rozpálené autíčko, nikoli však od sluníčka, ale protože tatínek zapomněl vypnout topení.

Ona ví ..., ale já ne a tak si nechám poradit

Objevila jsem náhodou nový časopis pro snaživé, leč málo invenční.

Trocha toho vrčení a mám to ...

Je duben a mně se konečně v kurzu tisku podařilo dokončit závěrečnou pololetní práci, jupí. Téma bylo jasné, zvířecí motiv s využitím celé plochy trička.
V době zadání jsem četla Stepního vlka, a tak motiv se tak nějak sám nabízel. Problém nastal v okamžiku, kdy jsem odmítla udělat na zádech ocásek a vpředu ještě tlapičky. Kdo mě zná, ví, že když si něco vezmu do hlavy, je těžké mé rozhodnutí změnit. Vlk tím pádem neprošel a já hledala něco, co by se dalo nazvat "využitím celé plochy", aniž bych musela na záda dělat ocásek.
Nakonec mi po tričku létají podivní ptáci, ale dílo bylo uznáno jako pololetní práce ... pravda, musela jsem Miriam trochu pohrozit a zavrčet :)
Nejsem si jistá, jestli u celkové závěrečné nebudu muset i štěkat a kousat, neboť mě zatím nic nenapadlo :(

..., že by ponožky na nožky?

Jak tradice velí, na Velikonoční pondělí musí mít žena něco nového, aby jí beránek nepokakal. Nevím kde se ona tradice vzala a nehodlám to ani zjišťovat, důležité je, že dostanu ponožky ... to už je také tradice :)
Já mám naopak ve zvyku se neopakovat, a tak mám pro neteř sponky, červené s růžičkami k červeným šatům do tanečních.

Zajíc ve své jamce sedí sám

Zající se páří prý už od ledna, čímž jsou ti moji jasným důkazem.
V lednu přišly na svět dva fešáci (ten co sedí na kornoutu) a v únoru další dva (ten penál). Všichni mají jako vždy nějaký ten nedostatek, ale nikdo nejsme dokonalý.



Pokud jde o obsah kornoutů, tak ten je jedlý, tedy pokud ET, Mumínek, Králíček a Pacholíček překonají nedůvěru týkající se vzhledu :)

Potřebovala bych pochovat, ...

... nemyslím pohřbít, ale pěkně vzít na klín a pohoupat, hladit po vlasech a říkat: "Ty jedno nešikovné telátko." Mám k tomu mnoho důvodů, například jsem se včera natáhla a jsem celá modrá. Taky mi je dost smutno a unaveno. No a pár dalších důvodů by se ještě našlo, ale ne vše je zveřejnitelné.

Narvu se tam, i kdyby ze mě měl být hadí kocour.

Den jak z říše pána snů aneb obrázky z písku

Začalo to malou noční můrou ... ujela mi tramvaj. Když jsem s posledních sil vybíhala schody na nádraží, tak na nástupišti čekali už jen Muminek a ET ... a taky díky bohu vlak.
Káva, kterou pro mě ti dva šťastlivci měli, mě přivedla jakžtakž zpět k životu a výlet mohl začít. Stromy - domy ubíhaly za okýnkem, když přišla usměvavá průvodčí, aby s námi zalaškovala na téma: "Tenhle vlak, ale ve Zbirohu nestaví." Poté radostně odhupkala do vedlejšího kupé a my začali uvažovat, jestli to znamená, že nám pouze přibrzdí. Toho nakonec nebylo třeba, neboť jsme jeli jen do Zdic ... trocha informačních šumů a hromadná vinna.
Počasí nebylo na výlet právě ideální. Opar, který zakrýval celý den krajinu a vzduch jimž se člověk musel vysloveně prodírat, nebyl právě příjemný, ale co by jste čekali v savaně.



Mumínek, jako vedoucí výpravy měl to štěstí, že mohl jet na slonu a občas popovezl i ET.



Já šlapala poctivě po svých. Brzy nám došlo, že se sloní rychlostí autobus ze Žebráku nestihneme, a tak došlo k "malým" úpravám trasy. Zkrácení nebylo nijak markantní, jen asi polovina plánované trasy. Tak "nečekaně" nabytý čas navíc jsme tudíž proseděli v zahrádce u hospůdky Fata morgána, kde se podávaly hlavy zabloudi vších Evropanů za tance domorodého obyvatelstva.



Občerstveni jsme vyrazili dále po červené, cestou nás pro rozptýlení ET zásobovala hádankami. Jedna za všechny.
Jedete v červeném autě konstantní rychlostí, za vámi letí vrtulník ve stejné výšce a vedle vás běží kůň stejné velikosti jako je vaše auto. Co uděláte?
Blízko civilizace jsme narazili i na několik šelem kočkovitých, ale daly se celkem snadno uchlácholit drbáním pod bradou ... ne nadarmo jsem lovec Pampaliny.



Na konec cesty jsme dobyli hrad Točník a z důvodu blížícího se monzunu vynechali dobývání hradu Žebrák. Muminkův slon uznal, že při dobývání při nás stál anděl strážný, neboť obyvatelé hradu opomněli zavřít hlavní bránu.



Do městečka Žebrák jsme došli včas a v místní cukrárně občerstvili svá znavená těla.
Co dodat na závěr, snad jen to, že naše safari proběhla celkem úspěšně, nikdo nebyl roztrhán divou zvěří, nikdo nebyl sněden domorodým obyvatelstvem a všichni se vrátili šťastně domů.

Kuk...

... tak jsme tady. Jsme čtyři a jsme naprosto dokonalý. Narodili jsme se v pátek a od té doby jen spíme a jíme ... prostě prima miminkovský život.

Kolik ti je?

... zeptala se mě ET, když už druhý den kňučím, že mi je špatně. Chtělo se mi říct "hodně", ale raději jsem to polkla. No jo, do bezvědomí se dá prostě opít i v tomto věku.
Divadla by neměly mít bary, a pokud je mají a vy se pak v takovém baru opijete, buďte rádi, že to není bar divadla, ve kterém pracujete.
Mám prostě ráda Buchty a loutky, a tak jsem vytáhla Králíčka na Lynche do Švandova divadla. Tohle představení je vlastně ještě novorozeně. Nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, moc jsem mu ale nerozuměla a Králíček měl asi pravdu, když říkal, že tam toho bylo moc. Musím uznat, že z těch představení, které jsem od nich viděla, tohle bylo nejslabší, ale to jsem Králíčkovi nemohla přiznat :)
Když jsem se druhý den ráno probudila oblečená v posteli s pocitem, že umírám a velmi proděravělými vzpomínkami na objímání toaletní mísy, říkala jsem si, že mé večerní představení byla jen taková nástavba, jako bych vypadla z oné bláznivé směsky.