Tracyho tygr kombinovaný s Tygrem z medvídka Pú

Růže & sušenky

Dostala jsem pugét bílých růží a radu, ať se odrazím od dna ... jenže já stále ještě klesám a bojím se, že se utopím dřív, než klesnu na dno, od kterého bych se mohla odrazit.
Čas čekání si krátím různě ... dnes jsem například upekla sušenky, které se nedají zvorat.

Ovesné sušenky



2 hr ovesných vloček; 1 hr hladké mouky; 1/2 hr cukru; vanilkový cukr; prášek do pečiva; 3/4 hr mletých ořechů nebo kokosu; 2 vejce; 1/4 hr oleje; 1 hr vlažné vody.
Hromádky na pečící papír, daleko od sebe.

Monolog ve dvou ... vlastně ve čtyřech

Devět večer, ve smetanových křesílcích v kavárně Coffee and Cigars sedím já a ona. Ona sedí, svírá oběma rukama svojí sklenici kakaa a smutný skelný pohled upírá kamsi do prázdna. Je tichá, něžná a čistě panenská. Já melu. Stále melu a zoufám si. Nevím jak jí pomoct, nevím ani jak pomoci sobě a tak melu a objednávám si další víno. Chtěla bych mlčet, opít se do bezvědomí a schoulit se někam do koutku, ale bojím se, že když přestanu mluvit splyne s tím křeslem docela. Celou tou historií kavárenských monologu se táhne jako krvavá šmouha jediná otázka: "Proč?" Nevím, neví to ani ona a mám pocit, že ani oni. Oni jsou tu s námi, ne fyzicky, ale o to je to horší. Jsou s námi stále, v kině, ve všech těch kavárnách, hospůdkách, na procházkách, prostě všude, taháme je sebou už několik měsíců a nemá to konce. Nevím jak ona, ale já už jsem z toho strašně unavená.

O přátelstvích, která stojí za to

Asi před čtrnácti dny mi přišel mail od kamarádky, jestli nechci jít na Líbáš jako bůh ... "nechci", řekla jsem a myslela jsem to vážně. Pak se k oné kamarádce přidala ET a i ona dostala stejnou odpověď. Časem se však striktní: "ne, tohle vážně vidět nechci" změnilo na: "tak dobře, já na to s vámi půjdu". Ne že bych počala po dílku lačnit, ale uvědomila jsem si, že v poslední době možná chodím na filmy, které chci viděl, ale s pravidla s "ním" ... a on o moji společnost nijak zvlášť nestojí. Tak proč nejít do kina s lidmi, kteří o to stojí. Holky jsem ráda viděla, seznámila s jednou milou dívkou a dvě hodiny vypla ... a za to všechno mi to stálo, i když film spadá do kategorie: Zoufalé líné nedělní odpoledne.

Nudím se ...

... a to strašně, takže se jen tak plácám na internetu. Stejně je zajímavé, na co člověk narazí, když do vyhledávače zadá "první jarní den" a "piknik".
Tyto pravidla jsem například stáhla z jednoho blogu. Jejich autorkou je jakási Majda (12 let).

S barvou ven

Vždycky jsem tvrdila, že nejsem ten typ, co si kupuje věci, když mu není dobře. Minulý týden jsem utratila za látky na tři šály skoro tři tisíce a dnes jsem si koupila náušnice za sedm set ... nejsou ale krásný?

Dobývání severní tyčny

Jednoho sobotního zimního rána vyrazil Medvídek Pú, Klokánek, Králíček a Prasátko na výlet, aby dobyli severní tyčnu (Radobýl). Tyčny, k velkému překvapení medvídka Pú, bylo dosáženo bez bloudění, za to za neustálého Prasátkova kvikání.
Cestou na vrchol došlo k objevení úžasné opuštěné nory, všichni se překřikovali, jak by noru zařídili, kdyby byla jejich.



Na vrcholu čekala zasloužená odměna, zvláště pak Medvídka Pú, který jak je známo, nemůže žít bez kávy. Ještě že Králíček byl tak dobře zásoben a Púvovi zachránil život.
Na severní točně bylo velmi větrno, a tak po zaslouženém občerstvení dobyvatelů, následoval sestup dolů a návštěva cukrárny, o které Králíček básnil již od rána.
Ve snaze vybít nabitou energii získanou z palačinek, došlo ještě k výstup na rozhlednu nad městem, jejíž součástí je i restaurace, kde bylo nutné se ohřát.



Aby snad na okolí nepůsobila tato cesta jako cesta za potravou, došlo i na procházku městem (Litoměřice) a obdivování místních krás.



Den se nachýlil, a tak se unavená zvířátka vrátila vláčkem zpět do Stokorcového lesa, do svých postýlek.

Na stejné vlně

http://shcleeba.blogspot.com/2009/02/smutek-je-nekdy.html

Stručně a jasně

Nemůžete spát? Nebaví vás počítat ovečky? ... přečte si příbalový leták k práškům na spaní a máte na celou noc vystaráno :)

Hra skončila

Na trhu přátelství jsem bezcenná.

Všechny útěky jsou zastaveny Zdí, utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit.
Jean Paul Sartre

Na trní ustláno

Po třech hodinách neklidného polospánku jsem ráno stála před zrcadlem, čistila si zuby a přemýšlela, co se o tomhle filmu dá napsat. Napadá mě však jen spousta otázek, ale žádné odpovědi.

O berlích a dobrých lidech

Minulý čtvrtek mě znavenou vcucnulo metro na Můstku a hned na to mě na Muzeu zase vyplivlo ... tedy, ne že bych nechtěla jet dál, ale dav a osud byl jiného mínění.
Při nástupu jsem před sebe pustila paní o francouzských holích. Jenže milá paní upustila jednu z berlí přímo mezi vůz a nástupiště. Kdybych tušila co mě čeká, nacpala bych drahou paní i s berlou za tou první, jenže, jak jsem se dozvěděla později, jsem "dobrý člověk". Metro odjelo beze me, bez paní a bez jednoho mladého muže, který podpíral drahou z druhé strany. Nutno dodat, že projevil mnohem víc inteligence než já, neboť poté, co jsme paní dopravili ke stěně, vyrazil shánět někoho, kdo by berlu z kolejiště vytáhl. Mě čekalo desetiminutové usmívání se, pokyvování, několik rozhořčených výkřiků, nějaký ten údiv a pár slov útěchy. Paní mi s ruským přízvukem vyprávěla o umělém kloubu, o pádu, o tom, že jsem neskutečně hodná a pán že je vyslovený poklad. Poklad se díky bohu objevil i s mužem třímajícím něco jako kleště na násadě od koštěte a berlu z kolejiště vylovili.

Pane, počkejte

Kdysi mi kamarádka vyprávěla, že má v hlavě šuplíčky, do kterých ukládá své myšlenky, špatné i dobré vzpomínky, sny, prostě vše, co jí v životě potká. Vzpomněla jsem si na to v neděli v kině, když Alenka poprvé otevřela šuplík u stolu uprostřed pustého pole a tím roztočila kaleidoskop bláznivých obrazů. Měla jsem hroznou chuť zavolat: "Pane, počkejte" a rozběhnout se za nimi.

Šílenství
Hlídám si své šílenství v únosných mezích,
střídavě pobývám na obou březích...
- co nejdál od břehů! po proudu k jezu,
jak charón v lodi své nocí tě vezu.
Lůžko se kolébá... do rytmu, zvolna
necháš se proudem nést ke všemu svolná
- všechno je lepší než nehybný močál...
a z pádu neměj strach, ten pád už počal.
Teď už nic nebude stejné jak předtím,
za chvíli spočinem na břehu třetím
- poslední devátá, úlevná vlna...
spi... zdrávas Maria... čeho žes plna?
J. H. Krchovský

O horkých bramborách

Já: Alenku davaji tuhle nedeli ve Svetozoru od 16:30
Ona: úžasňoucí a úžasňoucnější, zvolala Alenka, protože v tu chvíli zapomněla zapomněla samým překvapením (v mém případě samou radostí) správně mluvit
a
Já: 20:30 Aero Nosferatu - so 21.2. Aero od 18:00 nebo ct 26.2. v MK, nebo tenhle pa ve Svetozoru
On: Upíra ještě můžem dát ...

Doufám, že jste postřehli ten rozdíl. Když ženě dáte jasnou informaci, přijde vám možná dost nejasná odpověď, ale v každém případě je jasné, že v neděli se jde na Alenku. Pokud dáte stejně jasnou informaci muži, dostanete jasnou odpověď, která je však nicneříkající. Jednou jsem se takhle dohadovala na schůzce asi týden a konečnou odpověď jsem dostala hodinu předem. Oni jsou prostě na zabití.

Neuvážený slib ...

... jsem dala své sestře.
Slíbila jsem, že napíšu nějaký "veselý" článek ... lidi jsou prostě rádi, když na ně nevrháte stín svých běsů, znervózňuje je to ... takže: O novém domácím mazlíčku
Máme psa. To samo osobě není nic neobyčejného, psa má dnes kde kdo, jak říká můj tatínek: Každý kdo má do p..... díru. Jenže mi máme psa neobvyklé rasy a neobvyklých chutí. Taky neštěká. Pokud si vzpomínám, mívali jsme králíčky, byly rozkošní, jmenovaly se po mých kamarádech, domnívám se, že jsem tak trochu kanibal. Také jsme měli prasátka, vždycky jsem se snažila vyhnout zabíjačce jak to šlo, ale jednou jsem byla lapena a donucena rozkládat teplé obří pláty sádla na půdě na připravené igelity. Strašně to klouzalo, bylo to těžké a ještě teplé ... co hůř, bylo to mé oblíbené prasátko ... na hody mě nezvěte. O slepičkách bych se snad neměla ani zmiňovat. Možná snadněji pochopíte proč, když vám řeknu, že každého našeho kohouta kleplo. Z tohoto soupisu je jasné, že jsme rodina hlavně praktického ražení a hlady netrpíme. No a teď ten pes ... žere zrní a patří mezi hrabavé. Drží se od vás na půl metru a nebojí se ... nevím jestli dělá dobře, přeci jen jsme rodina praktická.



... že to není veselé ... no a co, snaha byla ...

Stal se zázrak

... tedy tak velký zase nebyl, jen se mi podařilo usnout v autobuse dřív než 20 minut před Prahou. Nakonec jsem se probudila s myšlenkou, že mobil je můj kardiostimulátor ... možná, že bude lepší nespat.