středa 30. července 2008

Do kapsy bych strčila i Hundertwassera

Jestli jsem v něčem dokonala, tak v tom, že kolem sebe dokážu soustředil zajímavé lidi ... nevím jak to dělám, ale připomíná mi to ty muže z inzerátu, kteří se snaží sehnat tu vysoškolačku, 150 - 50 - 80, s blond vlasy, smyslem pro humor a kdo ví čím ještě. Mají pocit, že se stanou pro okolí zajímavější, když vedle sebe budou mít něco tak ... nevím jak to říct. Na rozdíl od nich, já ke pozoruhodným lidičkám zpravidla přicházím jak slepý k houslím. Nečiní mě to ani zajímavější, ale přináší mi to mnohé výhody. Například slečna J. je architektka, a navrhuje domečky a bytečky. Pod jejím dohledem, jsem stvořila své první dílo v Photoshopu, a jak jinak, jsou to domečky. Musíte uznat, že mám nadání, jen doufám, že na mě, jako na výjimečně nadaného architekta ... tudíž potenciální konkurenci ... nezanevře, a ve studiu budu moci pokračovat.

pátek 25. července 2008

Kavárenský povaleč II.

Uvažuji o koupi vlastní kávové plantáže, zaručeně by mě to přišlo levněji.
Další mecheche nad kávičkou se odehrálo ve Vesmirně. Do Vesmirny chodím ráda, tak nějak tam ztrácí čas význam a na povrch se dostávají i takové ty v koutě uťáplé vlastnosti jako je tolerance a trpělivost.
Když jsem hledala slečnu Z. v pasáži Světozor, nebyla jsem si jistá, že jí ještě poznám po tak dlouhé době kdy jsme se neviděly. Ne jen že jsem jí poznala, ale ona patří k těm lidem, se kterými se skvěle povídá i po celé věčnosti ... nikdy mi nezapomene připomenout naše první setkání, kdy jsem celá šílená, vyprávěla o broučcích v mém tehdejším podnájmu.

Říci či neříci ...

... to je oč tu běží. "Matka od dětí" se mi svěřila, že má dilema. Neví, jestli má rozhlásit, že má blog. Když to neudělá, nikdo se o něm nedozví, když to udělá "nebude to trapné?". Ze zkušenosti vím, že založit si blog je výsledek nějaké potřeby někomu se svěřit (rozmezí je nekonečné), tak proč ne právě neviditelné síti. U mě potřeba čtenářstva prostě nebyla prvotním požadavkem, byla to spíš terapie. Jenže když se do lesa volá, tak se také z lesa ozývá, a když tomu tak není, začne to chybět ... a tak jsem to roztroubila. Kamenem úrazu je pak to, že vás ty lidi znají a to vám svazuje ruce. "Matka od dětí" tak musí například selektovat příspěvky, které by mohly vyvolat domácí násilí :) A jaké je tedy resumé? Prostě blog je věc veřejná, a tak musíte nést následky za svá slova ... proto důkladně važte každé slovo nebo si pořiďte tolerantní přátele jako mám já ... už jsem vám vyprávěla jak ..., raději ne, i tolerance má své meze :)

středa 23. července 2008

Kavárenský povaleč I.

V rámci protistresového programu jsem se rozhodla o prázdninách navštívit některé nekuřácké kavárny v Praze. Včera jsem si vyšla s Janou do malinkaté kavárničky blízko Náměstí Míru. Když říkám malinkaté, tak tím skutečně myslím malinkaté ... dva stolečky s dvěma židlemi a dvojstolek s divanem a lavicí. Rezervaci jsme měli my a desetičlenná skupina. Díky té skupině, Jana ani moc netrpěla, když jsem lamentovala nad životem ... musela bych lamentovat víc na hlas, a tak jsem se spokojila s lomením rukama.
Kafíčko bylo dobré, obsluha báječná. Mohla jsem si vybrat jestli chci porcelánovou misku nebo sklo, z jakého druhu kávy chci uvařit svojí druhou krev a jak silnou. Co mě opravdu nadchlo, byla čokoládička a vodička ke každé kávičce ... a toaleta, kde se dalo otočit a kde díky třem obrbalením toaletního papíru nemohlo dojít k náhlému nedostatku.

pondělí 21. července 2008

V mém životě je příliš mnoho neodbytné reality ...

potřebovala bych někdy opít rohlíkem ... bohužel z praxe vím, že sama sebe neopiju ani pivním rohlíkem, nehledě na počet kousků.
No, a protože mě splín stále neopouští a na mysl se mi stále vkrádá dotěrná myšlenka "co dál?" snažím se opít alespoň kávou. Vlastně už nepiju nic jiného, není nad dehydratující břečku za 8 Kč pytlík. Pokud mě pozvete na kávu, věřte že neřeknu ne, a ještě se můžete těšit na vyprávění o strastech mého života :)
Tak, a tohle je citát z mnou poslední přečtené knihy. Dovolila jsem si překlad z huhlavé igorštiny do aknezobštiny:
"V čase, kdy jsou ve střehu se jejich osobní prostor rozšiřuje až na patnáct kilometrů kolem jejich těla."
Abych vás uvedla do obrazu, řeč je o abstinujících upírovi, který pití krve nahradil kávou ... no a ta zmizela. Já už tam mám také asi tak na dva hrnky, takže pozor na mě.

Sex ve městě

... já vím, už zase, ale tentokrát jsem v tom nevinně.
V neděli odpoledne mi totiž zavolala "matka od dětí", jestli bych nešla na kafe. Neboť jsem měla plné zuby i ruce svých čtyřnohých svěřenců, div že jsem na ní nezařvala:"Už se obouvám." Nakonec z toho nebylo kafe, ale pivo s česnekovými topinkami, pivním sýrem a kupou cibule ... a takto navoněné jsme vyrazily do kina.
V každém případě, alespoň vstup jsme měly ve stylu: Carrie Bradshawová a její holky, když jsme zmateně přebíhaly ulici, abychom vtrhly do sálu s desetiminutovým zpozděním. Hned s vpádem do sálu jsem se vyděsila. Ne poroto, že jsem neměla stylovou obuv, ale poněvadž mě vyděsil pištivý hlas Sarah Jassici Parkerové ... kdybych byla pes, tak vyju. Zápletka byla tak jasná a očekávaná, že kdyby se stalo něco nečekaného (třeba by Carrie oblékla poslední výstřelek módy, žlutou bundičku Greenpeace a šla zachraňovat velryby), tak bych byla uvržena ve zmatek. To co měl v sobě seriál, filmu scházelo ... šťavnatý příběh, to čeho bylo naopak víc, byl šťavnatý sex a dost nahé kůže ... pokud si vzpomínám na těch pár dílů seriálu, vše se odehrávalo pod dekou v jedné a téže poloze. Více než film, to připomínalo dlóóóóuhou přehlídku šatů od lidí, o kterých jsem nikdy neslyšela. S "matkou od dětí" jsme se shodly na tom, že kdyby to udělaly kratší, udělaly by lépe.
No, hlavně, že to mělo happyend, jinak by přeci nemělo na to cenu vůbec chodit.

Aknezob toho neví tolik o sexu jako Carrie Bradshawová, ale také nebojí se zeptat! ... Co děvčata, nenatočíme také film o svobodných, inteligentních a krásných ... věk na to přeci máme a zaručeně by to byl trhák :)

pátek 18. července 2008

Mé slaměné podnájemnictví ...

... plné nezřízeného opíjení a jiných slastí skončilo předčasně, ale za to opět kočičím mejdanem ... tentokrát jich bylo méně než třicet.
No, tak abych se podělila alespoň o ty žranice obrazem, když už jsem se nepodělila jinak.

Úplně se ty zapečené brambory na mě smály.
Recept jsem vylovila někde v příloze MF, když na nás zaměstnavatel ještě tolik nešetřil a odebírali jsme v oddělení noviny.
Není to nic složitého, já bych také nic náročného nevařila :) Prostě se dá vrstva slabě nakrájených brambor na plátky, strouhaný sýr, dušený špenát (listový) na cibuli a česneku, ochucený oreganem, pokrájená šunka opět brambory a zbytek sýra. Poklade se to máslíčkem, strčí se to do trouby, dají se nohy na stůl a čeká se.

Druhé jsou moje oblíbené zapečené topinky s tvarohem. K tomuto receptu jsem přišla v raném dětství, kdy jsem zničila při svých kulinářských pokusech i jeden hrnec.
Takže na krajíčky chleba dáme plátkem šunky a plátek sýra. Umícháme tvaroh s vajíčkem a ochutíme, různě: česnekem, cibulkou, řeřichou, pažitkou a tak. Navršíme a dáme zapéct. Jo, pro ty co to potřebujou přesně, nezapomeňte sůl.
K poslední baště jsem přišla ve své oblíbené knize Basic baking.
Původně jde o koláč s angreštem, v mém podání s rybízem. Těsto je hrozně jednoduché, prostě tvaroh (200g), hladká mouka (250g), špetka soli a studená voda podle potřeby. Uhníst, nacpat do formy a udělat asi 2 cm okraje. Dát to do lednice na hodinku a pak předpéct na 180°C /10 min. Nasypat ovoce a zalít směsí tvarohu, smetany či jiného mléčného, plísní ještě neozdobeného zbytku (celkem 350g), 1 vejce, cukru, vanilkového cukru a citronové kůry. Madle jsou můj nápad, to aby to byl ještě dražší moučník. Nezapomeňte to dopéct na 180°C/25 - 30 min. Když uděláte míň těsta, bude to i lepší, je to prostě jenom jedlá mísa, žádný zázrak.

A pak nemám být jak bachyně, když pořád žeru ..., ale když řeknete, tak se možná příště podělím :)

středa 16. července 2008

Mám slpín

Včera mě kamarádka na kafíčku přesvědčovala, že dnes se všechno hledá přes inzeráty na netu.
Takže teď mám dilema a z toho ten splín ... na co si mám dát inzerát dřív. Na práci? Na agenturu, která mi najde práci a ubytování v Anglii? Na podnájem? Nebo na chlapa? ... a co kdybych si dala inzerát na nový život?

pondělí 14. července 2008

Nováček v týmu

Konečně nějaká ženská v bytě ... jmenuje je Brusinka, říká se jí Bruchnička a já ji nejčastěji říká: "Bruchňo slez!"
Výsledkem deseti minut pobíhání za Bruchničkou s fotoaparátem bylo několik obrázků ocásku, podlahy, ťapek, apod.



Je to vlastně kombinace šílené kočky, s žirafou a lvem.

Ostré nástroje v rukou dítětě

Za použití načuřené tváře a trošky toho psychického teroru jsem donutila tatínka vylézt na půdu a snést staré linoleum. Uznávám, že by bylo nejjednodušší vylézt tam sama, ale jsem srab se závratí.
Výsledkem byl můj první linoryt.



Doufám, že se vám má vážka líbí. Jestli ne, tak mi to nepište, neboť v rytí hodlám pokračovat ... tedy alespoň do prvního zářezu do živého.

úterý 8. července 2008

Nic není nemožné

Tato fotografie je pouhým výřezem, takže mi musíte věřit, když vám řeknu, že máme v bytě + - 40 kočiček.

pondělí 7. července 2008

Deník z cesty Malopolskem

Nejdřív jsem si říkala, že sem dám tak akorát nápis: PŘEŽILY JSME, ale pak jsem se rozhodla podělit se o zážitky z cesty a nějaké ty postřehy.

Doplňující poznámka: Človíček, který mi to opravoval říkal, že za chyby ruku do ohně nedá, neboť text je to spletitý, souvětí dlouhá, sloh "osobitý" a celé je to tak nějak jemně eroticky podkreslené ... já říkám, že korektor je zaujatý a jediné co mělo na naší cestě nádech erotiky, byly moje nohy, kdy i já s nimi nemohla zůstat v jedné místnosti, abych nepadla na znak.

21.6.2008 sobota
Den odjezdu měl příchuť děsu, který ve mě vyvolávala tíha mé krosny ... hrůzu však tlumila hodina vstávání. V 6h jsme se nalodily do autobusu plného Poláků a z polospánku mě probral řidič, který mě nečekaně objal a po celou cestu jsem pak byla terčem jeho zájmu. Doufala jsem, že snad jen mizivé procento polských mužů má mizerný vkus a nebudu objímána častěji.
V 8:06 jsme překročili hranice. Do Krakówa jsme se dokodrcali kolem čtvrté.
Recepce hostelu byla ve třetím patře a jak se mělo ukázat v budoucnu, patří to k místnímu koloritu. Než mi bylo možno spočinouti v lože své musela jsem dojít k nepříjemnému zjištění. Iva odmítala komunikovat a hodlala se věnovat mé oblíbené roli: Mlčící smajlík. Za použití několika jazyků a končetin jsem získala postele a slečna mi dluží Euro.
Toho večera jsme ještě celé cacné vyrazily na zběžnou prohlídku města.



22.6.2008 neděle
Dopoledne jsme věnovaly prohlídce centra, přesněji řečeno prohlídce kostelů. Centrum je nevelké a jeho středem je Rynek Głovny, kde jedinou světskou pamětihodností je Sukiennice a Ratusz, jinak je to skutečně samá církevní stavba ... kostelů jsme napočítaly 18. Centrum nelze upřít krásu staletí, tak odlišnou (alespoň z venčí) od barokní Prahy. Kostely jsou převážně čistých tvarů z neomítnutých cihel.
Kolem poledne jsem se daly do pátrání po spojení do Ojcówského parku. Místní doprava je skutečně fascinující a výsledky hledání tudíž ubohé.
Odpoledne jsme navštívily Wawel, sídlo králů. I zde je Bazylika Archikatedralna, která je těmi králi přímo napěchovaná. Vstupenku do tohoto mauzolea nám prodávala rozložitá a rezolutní jeptiška. Naopak do samotného svatostánku nás vpouštěl nejistě vyhlížející mladík, který roztřeseným hlasem žádal Ivu aby zahalila svá obnažená ramena a přitom si v hloubi duše přál, aby na nich mohl ještě chvíli okem spočinout.
Plánek nás vedl od sarkofágu k sarkofágu a občas jsme na něj dostaly štempla, to jako abychom neočumovaly některého z mrtvých dvakrát.

Postřehy: Doprava je skutečně dokonale propracovaný zmatek. Autobusová doprava je něco, co zůstalo jako památník doby ledové a tudíž se nevyvíjí kupředu, ale zamrzá. Toho se chopili jiní a bylo jich mnoho. Všude jezdí minibusy a jejich zastavení je otázkou postřehu a prudkých pohybů. Odkud, kam a kdy jedou vědí možná tak oni, ale nikdo jiný. Jízdní řády jsou na úrovni záznamů o sklizni u primitivních národů. Vlaky mě naopak překvapily, možná proto, že jsme nejely nikdy přes noc. Byly čisté a celkem přesné.

23.6.2008 pondělí
Vstaly jsme záhy, neboť jsme "do setmění" hodlaly dorazit do Ojcówského parku, který leží přibližně 30km severně od Krakówa. Štěstí nám přálo, a to hodně, jelikož jsme odchytly minibus do Skały, odkud je to do parku asi 2km pěšky.
Ojcówský park nás přivítal nepříjemným dusnem a skálou falického tvaru :) Do Ojcówa, ležícího přibližně uprostřed parku se jde udolím mezi skalami a na cestě je dřevěná kaple na vodě. V Ojcówě jsme podlehly místní stravě a daly si Bigos, což je kupa zelí s kousky hub a neidentifikovatelnými kousky masa a klobásy. Syté jsme "vyhopkaly" po schodech k zámku, tedy spíš ruině hradu.
Přespat jme hodlaly v kempu, ale vzdaly jsme to, jelikož to nebyl ani tak kemp, jako památník socialistické turistiky.
Spaly jsme nakonec v kopci v lese, ve špatně, za deště postaveném stanu. Bylo to jak na klouzačce.



Postřehy: Pokud kupujete stan, důkladně si to rozmyslete, zeptejte se odborníků, poraďte se s kartářkou a udělejte prostě vše tak, jako byste hodlaly vrazit veškeré své úspory do akcií. Pokud cena, váha, kvalita materiálu a velikost odpovídá, je na čase koupit stan. Pokud velikost odpovídá rakvi, váha je nízká a cena také, zjistěte jsou-li zde i tyčky a nemusíte kvůli tomu kupovat teleskopické hole, čímž stoupne váha i cena stanu, nikoliv však prostor v něm. Jediné, co pak v takovém případě můžete dělat za deště, je sepnout ruce na prsou a zpívat žalmy.

24.6.2008 úterý
Pokud strávíte noc co by skrčenec v dolní části stanu, nelze očekávat, že tělo bude vzrušením bez sebe v očekávání další cesty. S křivicí a otlačeninami jsme tedy vyrazily dále po žluté do Pieskowe Skały. Mraky se nám honily nad hlavou a hrozily deštěm. "Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme a jsme tu ...," jsme si mohly nakonec radostně zazpívat, když nás po sestupu do údolí přivítal Herkulův kyj (skála) a za ním vyčuhující zámek. Zámek je to skutečně impozantní. Tentokrát jsme spaly v kempu a mě se podařilo omýt celé tělo v umyvadle s tekoucí, studenou vodou s krásným výhledem na majitele přehazujícího písek ... výhled jsme měli evidentně oba.



Postřehy: Zoufalství zpravidla vytáhne napovrch i takové pitominy jako jsou hry pro zahnáni nudy. Piškvorky a Lodě se dají hrát pouze do tmy. Pak ležíte v rakvi a hrajete hru Kdo jsem. Hádání osobností je pěkná hra, pokud o osobě, kterou představujete něco víte ... přiznávám se, když jsem byla Hus, sekla jsem se asi o tři století. Strašně se hanbím, ale historické mezníky si pamatuji jen dva: 1212 - Zlatá bula Sicilská a 1974 - rok mého narození. Z nedostatku znalostí na obou stranách jsme hru rozšířily o pohádkové postavy a věci.

25.6.2008 středa
S větší sebejistotou v lovu dopravních prostředků jsme odchytly minibus do Olkusze. Naše dvě krosny se pletly místním ve vystupování i nastupování, ale nikdo nereptal. Zato Iva průběžně měnila barvu podle odéru toho kterého nastupujícího.
Město není nic moc, a tak jsme vcelku brzy vyšly směr Rabsztyn. Řidič minibusu nám však sdělil svůj názor na ono místo, a tak jsem se rozhodly jet jinam. Nakonec jsem odcestovaly do Czestochowe, kde jsme za přicházejícího večera hledaly hostel. K mému velkému pobavení šlo o internát, kde v prázdných pokojích ubytovávaly poutníky. Vychovateli jsme se skutečně moc zalíbily. Objímaje mě kolem ramen mi sděloval, že půjdeme do privátní koupelny. Mlčela jsem, usmívala jsem se a tiskla si kosmetickou kabelku ke hrudi. Když nám dával klíč a zavíral dveře, laškovně dodal, že zítra ve třech. Večer jme vyrazily na obří pohár. V té luxusní cukrárně jsme byly nepřehlédnutelné, ale všichni se na nás usmívaly ... a ty toalety, ty se na nás po těch veřejných a přírodních úplně smály :)



26.6.2008 čtvrtek
Protože město bylo již od prvního pohledu hnusné, jely jsme se podívat na Olsztyn, což je skutečně rozsáhlé torzo hradu. Přestože jsou zachovány pouze dvě věže, působí díky umístění skutečně majestátně. Bílé skály vystupují z okolní, mírně zvlněné krajiny a je to neskutečně krásné. Cibulačka nám na po obrpoháru bodla a kouzlo dne nám kalilo pouze čekání na autobus. Společná sprcha se nakonec nekonala, a tak jsem si vyšly na pivo ... jedno jsme přinesly i panu vychovateli, ale ten sebral veškerý zbytek zdravého rozumu a ukryl se před námi.



27.6.2008 pátek
Nebylo by správné, když už jsme byly v té Czestochove, nevyjít na Jasnou Góru, zvláště, když byla od ubytovny co by kamenem dohodil ... správné by to asi vážně nebylo, ale o nic bychom nepřišly. Nevkusná splácanina vzniklá za několik staletí možná osloví poutníky, nikoliv mě s Ivou. Uznávám, že kdybych byla věřící, tak nebudu tak znechucena, ale mé vnímání Boha je prostě jiné.
Pro změnu jsme jely vláčkem a místo okukování zřícenin se hodlaly válet u vody. Když jsme vystupovaly v té borovicemi zalesněné oblasti u Porajskieho jeziora, jediné co mě napadlo bylo: "Do prdele, co tu budeme dělat?" U stánku s rychlým občerstvením jsme se zeptaly na kemp. Pán mi se širokým radostným úsměvem povídal, že se máme zeptat u "nebeského samochodu". Během mého hovoru Ivu mlsně okukovaly dva místní ranaři a já dost znervózněla u představy, že budu muset bránit její čest.
Zeptaly jsem se tedy na kemp u "modrého auta" a pán nám ukázal místo, kde si máme postavit stan pod borovicemi ... přímo za oním občerstvením, super :(
Iva byla obdivována a okukována celé odpoledne a já jsem si přišla jako cvičená opice, kterou vzala kráska na procházku.
Koupat se nedalo, voda nebyla ani tak studená, jako byl studený ten vítr.
Celou noc jsem byla v pozici: Kdo se jí dotkne, toho zabiju.



Postřehy: "Nikam s krasavicí" by se dal nazvat další postřeh. Je to totiž nebezpečné a sebevědomí vám to opravdu nezvedne. Jenže kde vzít na výpravy někoho, po čem se také ohlíží muži, ale s odporem? Měl by to být muž, to je jasné, ale kde vzít sakra toho muže, který by se naopak po mě nedíval s odporem :))) Prostě mi ta role hlídacího psa holt zůstane na věky ... haf.

28.6.2008 sobota
S radostí v srdci jsem opouštěla nejen kemp, ale i místní obyvatele. Vláčkem jsme popojely do Zawiercie, odkud jsme vyrazily pěšky do Ogrodzieniece. Skoro celou cestu se jde po rovině lesem. Počasí bylo spavé a vůně borovic a lesních jahod v člověku vyvolávala chuť ulehnou do trávy se stéblem v puse a snít. Nebylo nám dopřáno a ruch v Pozamce nás vrátil do reality. V hospodě jsme si daly pirohy, obešly hrad a obdivovaly lezecké umění urostlých mladíků. Nakonec jsme zamířily do kempu. Louka za domem ve spárech strašné chamtivé čarodějnice se stala pro tu noc naším domovem.



29.6.2008 neděle
Se zatajeným dechem, zda pojede či nepojede, jsme ráno čekaly na autobus ... jel. Ze Zawiercie nám skoro hned jel vlak do Katowice, kde jsme naopak dlouho čekaly na přípoj do Oswiecimi.
"Již nikdy více", chce se mi zvolat. Do muzea jsme nešly, prohlédly jsme si jen tábor a ještě teď se mi ježí chlupy při té vzpomínce. Dokonalá past beznaděje.
Nakonec jsem z hysterčila a chtěla daleko pryč. Odmítala jsem spát kdekoli v okolí, takže jsme popojely do Babice. Babice jsou malebná vesnice s hradem Lipowiec, z kterého kouká jen věž a nedá se u něj spát, skanzenem u kterého se také nedá spát, poli, ve kterých se také nedá spát ... takže jsme nakonec stavěly stan kryté stromky a tmou kdesi naokraji za rozestavěným domkem.



30.6.2008 pondělí
Ráno jsme zjistily, že spíme v jednom velkém mraveništi. Mravenci nemravenci, prohlídly jsme si liduprázdný skanzen, ocenily výhody moderní doby a mazaly na bus.
Odjely jsme do dalšího kempu nedaleko Krakówa. O kempu nikdo nic nevěděl a tak sprostě okradené o 7zl jsme se alespoň vykoupaly. Iva vytočená a obelstěná slečnou od vstupu na koupaliště prohlásila, že se jim tam za to vyčůrá. Těžko říct zda tak vykonala, ale plocha rybníka byla veliká, koupajících hodně a toalety za 1zl, takže jestli jo, nebyla asi jediná.
Trochu celou situaci s místem ke spaní z komplikovala náhlá erupce Ivčiných střev a tak jsme dojely raději do Krakówa.
Jak jsem už zmínila, recepce hostelů se nachází pokud možná co nejvýše. Prošly jsme jich několik a nakonec se uhnízdily v Golden hostelu u nádraží, kde naopak mají recepci v přízemí a pohledné mladé muže za pultíkem.



Postřehy: Hádejte co je nejčastějším tématem pro dvě osamělé ženské daleko od domova ... no jasně, sex*, tedy abych byla přesná seks (jsme přeci v Polsku). Je zajímavé, jak deset let rozdílu a zkušeností je smyto, když prostě není. K zajímavému zjisťění jsem došla, když jsem si uvědomila, že čím delší půst, tím častěji a u prapodivnějších věcí používám frázi: To je lepší než sex.
* Pokud vás napadla láska, tak byste se měli zamyslet nad životními prioritami.


1.7.2008 úterý
Jelikož jsme při předchozí návštěvě Krakówa nebyly v židovské části města, tak bylo načase ji navštívit. Židovskému městu chybý lecos z magična jeho pražského souseda. Možná je to tím, že oblast Kazimierz nikdy nebyla čistě židovská. U Wisły na západě je dokonce několik katolických kostelů a klášterů. Ani architektura synagog nemá ten půvab a tak nějak zapadá do šedi ostatních budov.



2.7.2008 středa
Výlet do Wieliczky do Kopalnia soli také v původním plánu nebyl, ale nepodívat se tam by bylo škoda. Vstupné bylo skutečně ohromující ... 47zl s polským výkladem je skutečně na přepočet velká pálka. Na druhou stranu je to tam skvěle uděláno, prohlídka trvá 2h a kaple je nádherná. Cestou dolu jsem se modlila, abych to nemusela šlapat nahoru ... 800 schodů je strašná představa a to jsou jen ty, které vás dovedou na začátek trasy. Na konci cesty jsem se naopak modlila, abych už nemusela absolvovat tu hrůzů, kdy namačkaní v otřásající se kleci jedete nahoru.



Postřehy: Má kamarádka Martina je pěkně sťavnatý kousek s nezměrnou znalostí druhého pohlaví a vždy říkala, že Australani jsou prostě nej. Nejsem právě velký znalec, tak mi zbývalo vždy jen věřit úsudku zkušenější. Teď však mohu říct, že měla pravdu. Na hostelový pokoj se totiž přistěhovala dvojice z Austrálie, ach. Nerada to přiznávám, ale slečna byla skutečná sympaťanda a on měl velkou nohu. Ne, tak to není, takové to blbé srovnávání rozměrů s tím nemá co do činění. Velké boty před postelí, klobouk a někdo ve sprše bylo totiž jediné ze začátku k vidění. Podle bot jsem čekala obra Koloděje. Místo toho ze sprchy vylezl ošlehaný, dobře rostlý s třídenní vousem a pohledem světáka on. Ivě se moc líbil a i mé oko rádo spočinulo na jeho těle, ale ten brejlounek s plachým pohledem se mi prostě líbil víc. Mimochodem, chlapci od klokanů klidně spí nazí nejen v buši, ale i v hostelu ... bohužel jsem prcek a přes žbrdlení na horní palandu nevidím.

3.7.2008 čtvtek
Bylo to pitomé, ale nedalo se nic dělat. Rezervaci na noc z 3/4.7. jsme měly ve starém známém Orange hostelu, takže jsme se stěhovaly. Opustily jsme krásného Australana a přestěhovaly se. Nebylo to však tak jednoduché, neboť má rezervace se nějak tentokrát nezadařila. Nakonec jsme to měly ještě levnější, jelikož jsme spaly v osmipostelovém místo šestipostelovém pokoji a slečna uznala i rezervační poplatek ... kdo by se také se mnou vícejazyčnou hádal.
V podvečer dorazila skupinka Čechů a Slováku, takže v hostelu měli o zábavu postaráno ... prostě umíme žít ... tedy někteří.



4.7.2008 pátek
Po noci, kdy jsem nazahmouřila skoro oka, jsem se těšila do autobusu, neboť jsem doufala, že se vyspím. Venku lilo jako z konve a tak cestou na nádraží došlo i na pláštěnku.
Jediné co jsme věděly o odjezdu autobusu bylo, že jede z horní podesty, což zahrnovalo asi 16 možných stanovišť plus veškerá volná místa kolem. V 11:45 měl autobus odjíždět a ještě ve 12h po něm nebylo ani vidu ani slechu. V informacích společnosti Euroline mi slečna napsala na lísteček možná stanoviště (G8 - G12) a možné dopravní společnosti (3) ... úrověň místní dopravy je skutečně na vysoké úrovni. Druhý dotaz ve stejné kanceláři přinesl nové poznatky, stanoviště G12 až nevím kam a že se máme dívat po autobusu do Španělska. Autobus přijel, ale jel přes Slovensko a Rakousko, přesto nás řidič se zařivým úsměvem zval dovnitř. Usedly jsme a jely. Jely jsme asi tak 10min., když autobus zahnul ke správní budově Intercar. Řidič ani nemukl, zastavil a čekal. I počal v hlavě mé hlodat červíček nejistoty. Vyběhla jsem tudíž ven a šla se zeptat řidiče druhého čekajícího autobusu zdali nejede do Prahy ... jel, ale tak nějak nám to nebylo sděleno, že máme přesednout. Čekání na zpožděný autobus a nečekané přesedaní na mě působilo jako adrenalinový sport, takže jsem se s vysněným spánkem mohla rozloučit. Řidič se rozhodl nedat mé unavené duši sebemenší šanci a pustil film, vlastně čtyři. Shlédla jsem Bestii s Seagalem, Bod zlomu (ještě že je ten Kenu tak pohledný) a dva díly Dannyho parťáků. Světla Prahy jsem uvítala div né se slzou v oku. Ne že by to bylo láskou k matičce naší stověžaté, ale rodostí z toho, že již nebudu muset shlédnou třetí díl parťáků a možná i zanětem spojivek, který mě zaručeně musel po předchozí podívané postihnout.

Postřehy: Polský dabing je skutečně nepřekonatelný. Všechny osoby totiž mluví jedna osoba, pohlaví nepohlaví, věk nevěk. Jakékoliv emoce na plátně jsou převálcovány monotonním hlasem onoho čtenáře. Titulky by byly jistě mnohem lepší, neboť když se jeden člověk snaží (ještě k tomu v polštině) říci veškerý text hovořících Dannyho parťáků (a že jich je), pokud možno ještě v kulise hučícího kasína, tak nevíte skutečně která bije.