středa 31. října 2007

Adoptuj si svojí šičku

Nekupuju noviny a nečtu je, neboť žádné zprávy, dobré zprávy. Výjimkou je čtení přes ruku v dopravních prostředcích.
Dnes jsem se dočetla o dětech v Indii, které zaměstnávají známé oděvní firmy. Nejsem vyhledávačem značkového oblečení, takže bych pouze mohla moralisticky pokývat hlavou, ale nějak mě to po ránu nebere.
Došlo mi však, jak může být život paradoxní. Jedna kolegyně v práci má ráda děti, ale i oblečení. Je spojkou našeho oddělení a UNICEFu, dělá besedy pro děti a ze všeho nejvíc by chtěla dítě. Na druhou stranu je strašná hadrářka. Tolik oblečení co má ona by obléklo celý chudý svět a ještě by zbylo na Marťany, kdyby jim u nás byla zima. Když si začne s holkama povídat na téma oblečení od blabla, tak já jen zírám nad svojí nevzdělaností.
V čem tedy spočívá genialita celé situace? Firmy si uvědomily, že ženy mají rádi děti a oblečení. Tak vlastně taková žena kupující si jejich oblečení, svým způsobem adoptuje na dálku dítě, které onu věc ušilo ... co na tom, že větší část peněz dostane zprostředkovatel. Všichni jsou přeci spokojení, ona žena má co na sebe, ono dítě má pár frfníku do rodinného rozpočtu a daná firma má svoji prestiž, obchodní domy a šéfové dovolenou na Haity.

úterý 30. října 2007

Medové Vánoce

Budou Vánoce, a tak pokud nejste naprostí odpůrci včelího vosku, ovčího rouna a hadrových panenek, vydejte se na Vinohrady do obchůdku chráněné dílny Ignis. Koupila jsem si tam svíčky a medem vonící voskové andělíčky.

Lovec Pampaliny a tygr

"Dobrý den, dovolte abych se představil. Jsem lovec Pampaliny ... ano, ten slavný a neohroženy lovec Pampaliny jsem já."

Boj s tygrem
Hrůzostrašné historky o Čičinovi, lidožravém se donesly až k uchu slavného Pampalinyho. Ten si právě hověl v houpací síti, když přiběhl pošťák s telegramem v němž stálo:
HRUZA STOP TYGR STOP STRASNICE STOP POMOC STOP
Pampaliny nelenil (to by také nebyl on), vyskočil ze sítě přímo do svým pupek (notno podotknout, že skol nebyl nijak plynulý, ale ...) a vyrazil první tramvají do Strašnic, aby se na vlastní oči (lépe řečeno kůži) přesvědčil co je pravda na oné historce.
Již několik týdnu pobýval v džungli plné dravé zvěře, ale Čičin lidožravý se neukázal. Až jednoho časného rána se objevil v celé své kráse. Pampaliny však nikdy neucouvl před žádným nebezpečím a ve chvíli kdy se tygr vrhl na jeho klín v klidu se věnoval dál své snídani. Tygr zmatený situací se nevěřícně díval na svoji oběť a místo prokousnutí hrdla začal příst a zajímat se o lovcovu ryze vegetariánskou snídani. To však Pampalinyho namíchlo, neboť o jídlo se nikdy nedělil. Vyděšený Čičin se tedy usadil na jeho klíně a čekal co bude dál.
Obrat nastal v okamžiku, když se z nedalekého křoví vyloupla nová oběť. Čičin se mohutným skokem odrazil a jeho drápy zanechaly na nebohých nohou slavného lovce věrný otisk levé zadní tlapy.

Papalinyho verze se od verze našeho reportéra tak trochu liší, ale jsem v demokratické zemi, takže dejme mu šanci ... jen nepatrnou ...

" ... poté co se objevil strašlivý tygr, vrhl jsem se na něj s holýma rukama. Boj byl zprvu vyrovnaný, ale tygrovi začaly záhy docházet síly a z mého sevření se nemohl vymanit ..."

Nemůžeme zde vypisovat celé vyprávění slavného lovce, ale čtenář sám si udělal jistě představu o Pampalinyho neohroženosti.














Uznávám, že na této fotografii se zdá, že Čičin se utkal s Yetim, ale jsem přeci lovec Pampaliny a ne nějaká ženská, takže od kolen na horu se zásadně neholím :)

pondělí 29. října 2007

Do Humpolce daleko ...

... a tak jsem odvezla hliník do Toulcova dvora. Mají tam kontejnery i na baterie a na takový ty zbytky, které doma dáváme na kompost.
Taky tam mají koníčky, prasátka, husičky, slepičky, kočičky a králičky, takže si mužete zařehtat, zachrochtat, zagagat, zakvokat, zamňaukat i zastříhat ušima.

pátek 26. října 2007

Asi jsem pozadu

Teto týden jsem už půjčovala dvakrát knihu s názvem
ZAČÍNÁM ŘÍDIT LIDI - POPRVÉ MANAŽEREM.
Jedné slečně bylo šestnáct a druhé patnáct.

Podzimní spartakiáda ... pěkně to se mnou cvičí

"Když se nedaříííí, co se dařit mááá ..."

Miluju podzim, ale to už jsem asi říkala, jenže tenhle mi nějak nevychází. Už minulý týden jsem měla pocit, že se mi celý život sere ... omlouvám se, ale jiný výraz to nevystihuje tak přesně.
Většinou se hned po ránu ukáže jestli by nebylo lepší vlézt někam do nory. Například minulý čtvrtek jsem roztrhla po ránu své jediné čisté a taky bohužel nové punčocháče. Dost mě to rozladilo, ale když jsem ztratila v metru šátek a utrhlo se mi zároveň ucho u kabelky, bylo mi jasné, že to je na noru.
Prostě není dne, aby nebyl horší než ten předchozí. Možná, že to souvisí s tím podzimem.
Stále na mě v metru ze všech časopisů a novin čumí titulky typu: Už je to tady ... sychravo, chřipky a deprese; Nedostatek světla?; Zasloužíte si relax; Odjeďte za slunce, utečete depresi; ...
Tak nevím, relax mě asi nečeká. Mám tam nasyslené tři pračky prádla, kupu učení na zkoušku a jediný relax by mohl být kočičí obklad, ale v těch článcích se předpokládám píše "natáhněte se na pohovku a ne, dělejte někomu pohovku".

Poooomooooc
... a nic :(((
Pooooomoooooc
... a zase nic :((((
Poooooomoooooc
... ticho :"""""((((((((((((((((((((

pondělí 22. října 2007

Králíček

Láska mého otce ku mě jest nepřeberná...
Šiju. V posledních měsících vlastně ani nic jiného u rodičů nedělám.
Je to tím, že jsem se rozhodla udělat lidem radost, a tak šiju na Vánoce co se dá a protože tohle bude číst i sestra, nemůžu říct co :). V neděli jsme seděli takhle u kávy a já radostně zašívala křídlo. Tatínek hodil obočí nahoru, kriticky se na mě zadíval a pravil:
"Děláš celý život jenom kraviny."
Zakroutil hlavou a pak si významně mlaskl, aby tím zdůraznil celé své znechucení mojí osobou.
Ráda bych jej vzala něčím po hlavě, ale mám ho přeci jen ráda ... a on to tak přeci nikdy nemyslí.
Odjela jsem a pár dní na to mi volala sestra. Ptala jsem se jí jestli zná moji historku s králíčkem. *
Pravila, že ano. Prý když volala rodičům, zvedl mobil tatínek a místo radostného "Ahoj má milá dcero", na ní vychrlil:
"Máš sestru vola." ... a vyprávěl jí mojí historku.
Co z toho plyne za poučení:
TATÍČEK MĚ MÁ RÁD, I KDYŽ JSEM V JEHO ZBYTEČNÝ VŮL.

*Historka s králíčkem
Když opouštím rodnou hroudu, vstávám před čtvrtou ranní a vybíhám s batohem nacpaným jídlem do chladné noci. A tak jako obvykle tomu bylo i onoho pondělí. Bohužel mým osudem je vidět všechna poraněná, trápená a mrtvá zvířátka ... tudíž i toho krasného vyděšeného králíčka mi nebylo dopřáno nevidět. Vzala jsem ho do náručí a snažila se to vyděšené zvířátko uklidnit. Byl zraněný a tak jsem s ním letěla domů za taťkou.
Celý den jsem se snažila dovolat rodičů. Nakonec jsem se dozvěděla, že ho zabili, neboť měl protržené hrdlo, ale nevím jestli tomu mám tak úplně věřit.

Čas mrkve

Mrkev je jedna z těch zdravých potvor, které jsem schopna cpát kamkoliv. Takže jeden výýýýýýýborný a povedený závin :)

Závin z mrkvového těsta plněný jablky

250 g Hery
1 hr. jemně strouhané mrkve
2 hr. polohrubé mouky
špetka soli

Upatláme těsto, rozdělíme na dva díly a vyválíme. Naplníme přehneme a pečeme.

Na náplň:
krájená jablka
skořice
vanilkový cukr
mleté oříšky
rozinky

Zima na krku ...

... a tak jsem vyrazila do lesa stavět domeček pro skřítky. Neříkejte, že na ně nevěříte. Vochomůrku s Křemílkem znáte všichni a nepodivujete se nad jejich existencí. Pak žijí ještě jiní skřítci lesní (ti dva jsou prostě něco jako celebrity) a ti prostě nelezou lidem na oči ... lze se jim divit?
Tak tohle je můj letošní domeček.



















Čím jsem starší, tím víc se při stavbě chovám jako Kaplický, a míň jako dítě ... např. nedělám zahrádku, ale za to mám štít.
Asi půjdu ještě jednou do lesa a pokusím se udělat dětskou verzi. Skřítkům se bude určitě líbit víc.

úterý 16. října 2007

Prý božské

Setřásla jsem ze sebe poslední zbytky nezdaru po závinu a vrhla se na pečení s novou vervou.
Takže předkládám recept na:

Nugátové muffinky v úpravě mé

4 vejce
70 g hnědého cukru
asi 130 g lískooříškové české nugety (tři ty kalíšky)
100 ml mléka
80 ml oleje
200 g mouky (recept původní uváděl 220 g, ale betonem košíčky nenaplníte)
3 lžičky prášku do pečiva
120 g mletých vlašských ořechů (původně tam byly mandle a snesly by se určitě i pražené lískáče)

Vejce se ušlehají do pěny s cukrem. Přidá se nugeta, mléko a olej. Nakonec vše ostatní.
Plní se košíčky a peče se.
Po vystydnutí se muffinek rozřízne a naplní (tvaroh se utře s nugetou, ale pokud jste líní a nebo jako já nechcete běhat pořád dokolečka Albertem a hledat ještě jednu nugetu, tak použijte jako já čokoládový smetánek :))

Bez komentáře

Palácové zahrady na jižním svahu Hradčan.












Keltské ženy ...

... to neměly lehké.
Taky o nich moc nevíme. Dějiny jsou prostě psané o mužích a pro muže.
Výstava to byla vskutku zajímavá, ale spíš z hlediska antropologického a archeologického. Většina lidí to jen tak proběhla, neboť čekali pikantnosti typu kasta panenských kněžek nebo bojovnice typu Rudá Soňa.
Ve skutečnosti šlo o to ukázat jak např. podle zploštění holeních kostí lze odvodit, že většinu života trávily ženy v podřepu při domácích pracích, kdy přibližně umíraly a v kolika byly provdávány.
Prostě obyčejný život obyčejných žen.

Výstava: Poklady keltských žen - doteky naší minulosti (Lobkovický palác)

Skočkomluva

Trpím skočkomluvou. Většina lidí, více či méně vyšinutých, trpí samomluvou, v případě jistého rozpolcení mluvou (častěji hádkou nebo nadávání) se svým druhým já.
Skočkomluva je už to další stádium a ráno vypadá asi takhle:
"Čičinek má krásný ouška, opička jedna mourovatá. A co teprve ten čumáček, áno ... ukousnu ti ocásek Prťko ..."

sobota 13. října 2007

To už snad nelze ani nazvat kávou

Šla jsem si o sobotní směně uvařit kávu. Kolegyně mě požádala ať jí uvařím taky.
Zeptala jsem se s jistým zděšením v hlase:
"Tu tvoji?"
Odpověděla že ano a bezelstně se zubila.
Tak jsem jí ji uvařila. Když jsem jí pak nesla ze schodů obávala jsem se, že jí "rozsypu".
Znáte ještě někoho, kdo si do malého hrníčku dá lžičku instantní kávy, dvě lžičky sušené smetany a šest i víc lžiček cukru? ... kam potom má člověk nalít tu vodu?



Kéž byl byla jednou celá bílá ...

Abyste se dostali do obrazu:
Nesli jsme (já a Pacholíček) kamarádce do nemocnice knihy. Jednu mi vrátila s tím, že jí četla a neboť je to taková pidi kniha, nabídl se Pacholíček, že jí do knihovny odnese, abych se s tou by-ichlí nemusela vláčet.
Druhý den jsem odpoledne zjistila, že jí mám stále na kontě, a tak jsem napsala liebesbrief Pacholíčkovi.

Toto je naše korespondence:

Já: Ty jeden zly tvore ... kde je Tracyho tygr?
P: V mem modrem batuzku, ktery je uzamcen ve skrince.....
Já: A mas tam take nejakou dobrou bastu, aby jsi tam nesel zbytecne ... musis mit obe ruce vyvazene az za mnou pujdes :))
P: hmm, takhel to vypada, ze budu muset, tu drobnou knihu, drzet obouruc

Pak se zastavil osobně, aby mi přinesl jablečný sen, což je k jídlu, a zdělil mi, že i když se nikdy nevezmeme, tak mi může věnovat něco do bříška.

Já:Ty jsi pohrbil muj sen ... nebudu cela v bilem stat po tvem boku :"( Alespon tedy ten jablecny sen ze mam ... mam cim zajist svuj zal
P: :-)))) ty by sis nepripadala jako jedna velka bila koule? :-)

NENÍ NA ZABITÍ?

pátek 12. října 2007

Jsem těhotná

Ne, nejsem, ale asi tak fakt působím.
Má kamarádka je těhotná ... skutečně ... a protože není vše jak má být, je v nemocnici ... tedy přesně v Podolí. Podolská nemocnice je pro každého synonymem porodnice.
Když jsem bydlela v Modřanech, tak jsem vždy u Podolské vodárny zvedla oči, že bych po případě zvedla i prdel, kdyby nastoupila nějaká ta budoucí matka. Asi nejsem jediná kdo to dělá.
Když jsem včera nastupovala do tramvaje, tak mě hnedle chtěl nějaký pán nechat sednout. To bylo náhle radosti. Pacholíček který jel se mnou, jen velmi špatně zakrýval pobavení a já jsem chudáka pana slušného málem roztrhala ... už asi nikoho nikdy nepustí.

čtvrtek 11. října 2007

Znáte to?

Takové ty dny, kdy melete z posledního? ... takový mám dnes.
Nejraději bych se někde zahrabala, ale ani na to nemám sílu. Když jsme šla před chvílí do schodů, tak jsem si vzpomněla na film Ať žijí duchové.
" ... vršek by šel, ale spodek nechce ..."
" ... nohy ... co nohy? .... Dřevěný ... Kde? ... Moje ..."

středa 10. října 2007

Záplata na dušičky

Do bříška jsem schopna dodat mnoho receptů, ale na dušičku jich tolik nemám. Takže jedny stránky, jedné úžasné renesanční osobnosti ...

úterý 9. října 2007

Zklamání

Já vím, já vím, já vím ... že nemám od filmového zpracování knižní předlohy nic čekat ... a nečekala jsem.
Hvězdný prach od Neila Gaimana patří ke knihám mého srdéčka. Je to nádherný pohádkový příběh napsaný s nohama na zemi a hlavu v oblacích o lásce a tak.
Když jsem šla do kina nečekala jsem zázrak, ale že to bude chvílemi fraška poplatná době jsem opravdu nepředpokládala.
První půlku filmu jsem byla v šoku. Ne jen že jsem si představovala některé osoby úplně jinak (např. Tristanovu matku jsem viděla jako nádhernou až éterickou bytost a ne, řekněme pěknou, ale zralou dámu), ale v okamžicích kdy celé kino umíralo smíchy nad De Nirovými předváděním se v dámských spodničkách jsem zatínala zuby.
V knize je cítit, že čarodějka nemá slitování a je hnána touhou po srdci hvězdy, tady je to spíš komická ženská, která by pro krásu svého zevnějšku šla na plastiku.
Ani dědicové trůnu nejsou bezcitné a lstivé lišky, ale skoro kladně působící troubové.
Druhá půlka již byla o dost lepší, objevila se i jistá dávka poetičnosti, která mi opravdu chyběla. V příběhu toho vůbec dost chybělo z knihy samé.
Místo krásné pohádky vlastně vytvořili komedii pro všechny.

Asi jsem však jediná kdo není právě nadšen. Všem kolem se to líbila a dokonce Spáčilová utrousila, pro ní tak neobvyklé, slovo pochvaly.

Nepodařenec

Když se nedaří, co se dařit má ...
Peču ráda, neboť mě to uklidňuje ... možná spíš baví, obzvlášť včera mě to pobavilo hodně ...
Pekla jsem svůj oblíbený závin z jogurtového těsta. Vždycky se mi povedl ... tedy do včera.

Jogurtové těsto na závin

1 bílý jogurt
200 g Hery
400 g hladké mouky
1 prášek do pečiva

Uhněteme těsto, rozválíme. Plníme jablky nebo tvarohem.

Výhoda tohoto zavinu je, že vás nikdo za pomoci utěrky nenutí dělat z těsta průklepák. Je to prostě snadné když:
1. Použijete hladkou bílou mouku.
2. Máte váleček.
Nesnadné se to stane když:
1. V rámci zdraví pečete z celozrnné mouky. V praxi to znamená, že těsto se drolí a láme.
2. Nemáte váleček a použijete lahev od vína ... dlouho jsem žádnou nemohla najít, vypadalo to, že budu muset použít tu od skotské whisky ... je hranatá :)
Těsto se nedalo jen tak vyválet, ale pak se drželo stolu div že na mě nekřičelo. O balení úhledného závinu nemohla být ani řeč. K překvapení kočičích přihlížitelů mého snažení jsem se začala smát ... smát není ten správný výraz, vlastně jsem se dávila smíchy.
Celou tu neforemnou hromadu čehosi jsem přesunula na plech a pozorovala jak se hrůza peče.
Ještě, že je lidská paní domácí tak vděčný strávník :)

Aby jste se taky zasmáli ...

pondělí 8. října 2007

Koupel

Když je lidských bytostí v bytě víc, kočky dělí svou lásku mezi všechny přibližně stejně ... tedy Garfield by asi řekl něco na ten způsob, že více lidí, více rukou, více krmení.
Když v bytě zůstanete přes noc sami zaručuju vám, že veškerá tato láska padne na vaši hlavu a to doslova.
Ze "spaní" pak vnímáte ten fakt, že s vámi tam je pět koček ... a vnímáte i takové věci, jakože nějaká dokonce zvrací. Jediné rozumné co můžete udělat je otočit se na druhý bok a nechat to na ráno.
Ano, nechala jsem to na ráno a dokonce až na po snídani ... odkládání se však někdy moc nevyplatí. Při ranní kávičce jsem pozorovala bitvu mezi Pidikočkou a Viktorkem a ani preventivní pištění prtětete mnou nehlo ... co se mnou hlo bylo až když prtě projelo oním blitíčkem a uklidilo tudíž za mě. Vzdychla jsem, odhodila telefon se slovy: "Ségra musím končit a jít vykoupat kočku protože ..." ... na druhé straně jsem ještě zaslechla dávení.
Popadla jsem prtě a za nářku (jeho) jsem ho odnesla do koupelny. V umyvadle pod proudem vody zmlknul. Už jste někdy myli kočku? Už jste jí někdy jako dítě balili do ručníku? Už jste někdy fénovali kočku? ... Já ano.

čtvrtek 4. října 2007

Ponožky

Kamarádka se rozhodla sportovat. Bydlí nedaleko Staromáku a jejím cílem je doběhnout z náměstí na Letnou a zpět. Při této představě se mi dělají mžitky před očima. Orosím se už při dobíhání autobusu a ještě si jasně vzpomínám, jak jsem se natáhla na Smíchově letos na jaře.
Mé cíle jsou tudíž o něco skromnější. Rozhodla jsem se, že si protáhnu tělo při oblékání ponožek.
Dosud jsem si ponožky oblékala v zásadě tak, že jsem si sedla a za pomocí kmitavých pohybů se snažila trefit se na nohu. Teď si hodlám navlékat ponožky ve stoje, s přitáhnutím si kolena k bradě a ladným pohybem vklouznout do ponožky.
Pokud vám to přijde snadné, tak věřte že mně nikoliv. Vypadá to asi takto:
1. Postavím se na jednu nohu a začnu se nejistě kymácet.
2. Pokusím se zvednout nohu, což není tak snadné vzhledem k mé vyvinuté postavě.
3. Začnu poskakovat, neboť neudržím rovnováhu.
4. Pak zjistím, že buď mám krátké ruce nebo dlouhé nohy ... vzdálenost mezi rukama s ponožkou a špičkou nohy je až propastná.
5. Nakonec si vyčerpaná sednu a obléknu si jí starým dobrý způsobem.

středa 3. října 2007

Pidikočka objevuje nové světy


Kočičí vesmírná federace v čele s kapitánem mourkem Čičinem rozhodla, že pokud jde o využití mezihvězdné brány mezi planetou Chodbou a neznámou planetkou Koupelnou bude na průzkum vyslán nový člen posádky Bert, zvaný Pidikočka.
Pidikočka bez velkých problému překonala otvor mezi prostory a vrhla se do nového dobrodružství. První útok na sebe nenechal dlouho čekat. Bitva s Hadrem byla skutečně tvrdá, cucky létaly vzduchem a Hadr se záhy vzdal a zalezl mezi Skříň a Vanu. Pidikočka bez bázně a hany vyrazila vpřed a ve škvíře mezi Pračkou a Vanou se utkala s dalším útočníkem. Chuchvalec vlasů, tento stále se měnící útvar, patří mezi nejnebezpečnější a nejzákeřnější obyvatele planety Koupelna. Střetnutí mezi Pidikočkou a Chuchvalcem dopadlo nerozhodně, neboť Chuvalec využil znalosti terénu a možnosti metamorfózy a zalezl do nepřístupného otvoru.
Další nepřítel byl obzvlášť záludný, neboť používal optického klamu a mátl Pidikočku svojí proměnou v její identickou kopii. Pidikočka zmatena tímto nepřítelem (... dokážete si představit boj sami se sebou?) se po pár minutách dala na útěk a vrátila se branou do jisté náruče planety Chodba.

Vzhůru nahoru na horu

Chtěla jsem na výlet a tak jsem dostala co jsem chtěla ... když jsem pak večer chodila jak ehm ehm kačer a kručela, tak mi tatínek nemilosrdně sdělil: "Chtělas na výlet? ... chtěla. Tak nekruč." ... prostě soucitu se jeden nedočká.
Jak je v naší rodině zvykem, tak na výlet se jezdí brzo ... což znamená časné vstávání. Ze Špidlu jsme vyrazili něco po osmé a digitální teploměr již zdály hlásal něco kolem 5°C, což byla informace bez které bych se vcelku obešla. Po vydatných víkendových deštích bylo Bílé Labe skutečně ohromující.














Podél zurčící vody jsme se vyškrábali až na Luční, kde místní vzácná tundra s mým milovaným vřesem hojila moji bolavou duši. Zamávali jsme Sněžce (já osobně jsem na ni udělala dlouhý nos, neboť jsem se tam nemusela pro tentokrát škrábat) a vyrazili na hranici.



















Cesta po polské straně je vždy nádherná, neboť Krkonoše z této strany jsou tvarovány ledovcem a tudíž nechybí zde ani ledovcová jezírka.














Trochu nevýhodou je místní kamenitý terén, kdy je lepší být kamzík než člověk.
Přes Polední kameny jsme kolem čtvrté dorazili na Špindlerovu boudu a my dva opozdilci (tatínek a já) jsme belhaje z kopce vydatně pomlouvali toho zběha vepředu (maminku), která z kopce skotačila jako kůzle.

Tato fotografie je jasným důkazem, kde je moje místo ...